Renčo, kdyby ti někdo před patnácti lety řekl, že jednou budeš pomáhat ženám po celém světě připravovat se na porod, asi bys mu nevěřila. Jaká byla tvoje cesta od práva k Aniballu?

Tak to bych asi fakt nevěřila.  Na druhou stranu už na škole jsem tušila, že právničina nebude moje poslání. A život mi ukázal téma dřív, než jsem si stihla něco naplánovat. Otěhotněla jsem nedlouho po škole a nápad na Aniball vznikl vlastně hned v porodnici. Byla jsem tehdy na pokoji se dvěma maminkami, které si po porodu nemohly ani sednout, a já byla fit. Příprava s podobným balonkem jednoznačně pomohla, v mnoha ohledech. Takže už v porodnici mi běželo hlavou, že něco takového chci ženám přinést. Nevzniklo to vlastně v hlavě, ale v těle a ve zkušenosti, přirozeně a proto, že mi to dávalo smysl. Vlastně to bylo logické pokračování mojí vlastní zkušenosti.

U prvního porodu jsi začala cvičit s obdobným balonkem. Co ti to dalo – a proč říkáš, že ti pomohl hlavně psychicky?

Ten balonek mě hlavně zbavil strachu. A já ho před prvním porodem měla docela velký. Díky té přípravě jsem si ale v klidu zažila, co moje tělo dělá samo, když mu dám prostor a jen dýchám. Strach odešel a místo něj přišla důvěra. Začala jsem si věřit, sobě a svému tělu. A dokonce jsem se na porod začala těšit, což bych si předtím vůbec nedokázala představit. Tenhle posun v hlavě podle mě naprosto zásadně ovlivnil můj postoj k porodu… a tím pádem i jeho průběh. 

Spousta holek dnes přichází k porodu s hlavou plnou obav. Proč je podle tebe psychika u porodu tak zásadní?

Porod nezačíná v těle, začíná v hlavě. Když je žena ve strachu, tělo se stáhne. Když je v důvěře, pustí. To je jednoduché a přitom strašně podceňované. A myslím si, že dnes ženám spíš ubližuje množství informací než jejich nedostatek. Porod je intimní zážitek – a intimita se nedá vygooglit. Žena u porodu potřebuje cítit bezpečí a mít důvěru, pak tělo přirozeně spolupracuje. Nemusí ho nutit, řídit ani přemlouvat. Prostě ví, co má dělat.

Psychika je důležitá právě proto, že o tomhle všem rozhoduje.

Jak bys Aniball popsala ženě, která je třeba v prvním těhotenství a slyší o něm úplně poprvé?

Řekla bych jí: "Není to zázračná pomůcka a neudělá něco za vás. Je to spíš takový zprostředkovatel a nástroj, jak se potkat se svým tělem ještě před porodem." Možná bych jí vlastně řekla i to, čím Aniball není - že to není „roztahovač“, není to o centimetrech a není to soutěž, kolik kdo zvládne.

Aniball je spíš tichý průvodce. Pomáhá ženě nacítit svoje tělo, poznat tlak a učit se uvolnit pomocí dechu, ne silou. Pro spoustu žen je to i první zpětná vazba o tom, jak na tom jejich tělo vlastně je. Některé ženy dnes mají problém už jen se zavedením a i to je důležitá informace - signál, že tělo potřebuje čas, jemnost a postupné uvolnění. Fakt nejde o výkon. Jde o vnímání, klid a důvěru v sebe – pro porod zásadní. 

Jedno z největších témat mezi těhotnými je strach z poranění. Co se v těle (a v hlavě) mění, když se žena na porod připravuje s Aniballem?

Mění se hlavně přístup.  Žena se přestane soustředit na výsledek a začne vnímat proces. S Aniballem se učí jemně pracovat s tlakem. Dýchá, pozoruje, jak tělo reaguje, a zjišťuje, že uvolněním to jde líp než tlačením silou. Postupně se tlak stává něčím známým, ne děsivým. A právě tenhle posun, že žena ví, co se děje a že to má ve svých rukou, hodně mění vztah ke strachu z poranění. Možná právě to „vím, co se děje“ odvede víc práce než jakákoli mechanická příprava. Tělo přestává reagovat stažením a učí se spolupracovat. 

Tvůj druhý syn nebyl zrovna „drobeček“, a přesto se obešel bez poranění. Co podle tebe rozhodlo?

Rozhodla asi kombinace - důvěry, práce s dechem, vhodné porodní polohy a skvělá porodní asistentka, která respektovala náš prostor a zasahovala jen tehdy, když to bylo opravdu potřeba.

Jako můžeš si naplánovat všechno do detailů, že chceš rodit ve vodě nebo na čtyřech, ale každý porod je originál a prostě ho nejde naplánovat. Pro mě bylo nejdůležitější si naslouchat a na ničem nelpět. Dovolit si kdykoliv říct, co teď nejvíc potřebuju. To se mimochodem učíme celý život, nejen u porodu. 

A zásadní věc, potřebovala jsem se cítit v bezpečí. Když se cítím v bezpečí, tělo to zvládne. Jsem si jistá, že příprava s balonkem měla velký vliv – když přišlo na věc, tělo vědělo, kdy a co. A čtyřkilového Ondru jsem porodila bez poranění. 

Kdyby sis mohla sednout s každou nastávající mámou u kávy, co je ta jedna věc, kterou bys jí chtěla před porodem říct?

Asi bych jí řekla: naslouchej si a opři se o svůj pocit. Protože porod není jen moment, který se má „nějak zvládnout“. To, jak ho prožije žena i dítě, se do nich určitým způsobem zapisuje. A nemyslím to nijak dramaticky – prostě to ovlivní, jak se žena po porodu cítí, psychicky i fyzicky, jak vnímá svoje tělo a samu sebe.

Já sama jsem si spoustu těch souvislostí uvědomila až zpětně. A právě proto dnes vnímám, že má smysl dát porodu pozornost. Příprava na porod není luxus, je to investice – do sebe, do dítěte a do života po porodu.

Rozhovor vznikl ve spolupráci: Renata Zichová, Kateřina Koštoval a redakce Proprarodiče