Marta Ptáčková je advokátka, mediátorka a odborná konzultantka ve vzdělávání. Ve Spoluškole pracuje také v bezplatné právní poradně pro rodiče a školy a zároveň se věnuje mediaci – pomáhá rodičům, učitelům a vedení škol řešit složité situace a zlepšovat komunikaci. Věří, že otevřený dialog a vzájemný respekt jsou klíčem k tomu, aby se děti ve škole cítily dobře a mohly naplno rozvíjet svůj potenciál.

V poslední době se hodně mluví o tom, že děti se ve škole necítí dobře a často ztrácejí motivaci. Z vaší zkušenosti – proč se tolik dětí do školy netěší?

Mám pocit, že dnešní děti nesou na bedrech mnohem víc, než se na první pohled zdá. Ve škole se od nich očekává, že budou podávat výkon, zvládat učivo, mít dobré známky … a zároveň zapadnout mezi vrstevníky. A to je někdy možná ještě těžší. Zároveň ve věku, kdy děti chodí do školy, se postupně utváří naše sebevědomí a v době, kdy má mladý člověk jen málo zkušeností, se kritika přijímá hůře. Z pohledu dospělého to může vypadat, že se jedná jen o jednu špatnou známku nebo o jednu hloupou poznámku od spolužáků, ale z pohledu dítěte je to selhání.

Do toho vstupují sociální sítě, které ukazují jen vyfiltrovanou, dokonale naaranžovanou podobu života. Když to pak děti porovnávají se svojí realitou, velmi snadno se dostaví pocit, že „nejsem dost dobrý“.

Jakmile prostředí poskytuje pocity nedostačivosti, je to velmi těžké se tam těšit. Nechci tím ale říci, že by učitelé a učitelky neměli dětem poskytovat zpětnou vazbu - naopak, ale rozvojově.

Taky si myslím, že je důležité děti už od začátku učit, jak spolu komunikovat a jak řešit problémy, které mezi sebou máme - i to přispívá zdravému rozvoji pocitu, že i těžkosti dokážu zvládnout.

Jak se podle vás proměnily vztahy mezi školou, rodiči a dětmi v posledních letech?

Vztahy mezi školou, rodiči a dětmi se v posledních letech hodně proměnily. A vlastně to v mnoha ohledech vnímám jako pozitivní posun. Rodiče jsou dnes mnohem informovanější a angažovanější, nebo alespoň tak to vidíme s kolegyněmi ve Spoluškole. A to je pro dítě velké plus, protože jeho rozvoj opravdu stojí na dobré spolupráci mezi školou a rodinou.

Zároveň ale cítím, že tato vyšší angažovanost může u škol vyvolávat pocit, že jsou pod neustálým drobnohledem. Rodiče zase někdy mají obavy z toho, jak fungují hierarchické vztahy ve škole, a bojí se, aby nebyly tímto ohroženy jejich dětí. A když obě strany pracují víc se svými představami než s reálnými informacemi, je velmi snadné sklouznout do domněnek a úzkosti.

My se s kolegy snažíme tento začarovaný kruh rozbíjet komunikací – takovou, která dává prostor náročným pocitům i skutečným potřebám všech zúčastněných. Když se podaří vytvořit bezpečný prostor, kde může každý otevřeně říct, co potřebuje a co ho tíží, začnou vznikat dohody, které jsou spravedlivé a funkční pro všechny: pro rodiče, učitele i samotné děti.

V právní poradně Spoluškoly se setkáváte s desítkami dotazů od rodičů. Co rodiče nejčastěji trápí? Jsou to spíš právní otázky, nebo ztráta důvěry ve školu?

Za dobu, kdy spolupracuji se Spoluškolou vnímám jistou proměnu ve složení dotazů. Zatímco ze začátku to byly dotazy směřující do oblasti práva a daly se zodpovědět odkazem na konkrétní paragraf, nyní čím dál tím víc začínají rodiče trápit vztahy ve škole. V tom případě nabízíme i službu mediací, protože taková situace se vyřeší pouze za pomoci právních nástrojů.

Vzpomenete si na nějaký typický dotaz nebo situaci, která se opakuje?

Často se na nás obracejí rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a ve školách se setkávají s tím, že děti nemají nastavenou takovou podporu, aby mohly plně rozvíjet vzdělávací potenciál. Někdy se jedná o právní problém (třeba kolik hodin má být dítěti ve škole k dispozici asistent pedagoga), jindy je nutné vyjasnit si nedorozumění. Dost často k takovým mediačním setkáním přizváváme další odborníky, kteří s dítětem pracují (např. klinického psychologa apod.), který může velmi pomoci objasnit otázky týkající se psychiky dítěte a toho, jak prožívá jednotlivé situace.

Kdy jste si uvědomila, že mediace může být tím chybějícím článkem mezi právními kroky a skutečnou dohodou?

Právní řešení někdy trvá, zvláště pokud je třeba obrátit se na další instituce jako je Česká školní inspekce. Mezitím se situace pro dítě nevyřešila a dále se trápí. S kolegyněmi a kolegy nám přišlo, že mediace ve škole by mohla být odpovědí na to, jak rychle pomoci a zároveň co nejvíce ošetřit vztahy. Nehledáme viníka, nezměníme to, co se stalo, ale můžeme změnit věci do budoucna. A k tomuto způsobu myšlení se mediace snaží motivovat zúčastněné.

Jak mediace ve školním prostředí vlastně funguje? Kdo se do ní může zapojit a jak takové setkání probíhá?

Moc se mi líbí to, že můj kolega Ondřej Jiřík říká, že mediace má ještě jednu hlavní zásadu, která se příliš v učebnicích neuvádí - flexibilitu. Vždy se přizpůsobujeme individuální situaci, se kterou pracujeme.

Na začátku bývá první telefonát od toho, kdo mediaci poptává a díky tomuto telefonátu se dozvídáme, o co vlastně jde. S kolegy a kolegyněmi si vytipujeme okruh osob, které mohou napomoci hledat řešení a kterých se to týká a pokud je to třeba, s každým z nich uspořádáme předmediační schůzku. Představíme se, vysvětlíme, co může mediace přinést a zároveň ošetřujeme ty nejtíživější emoce. Pak většinou uspořádáme společné setkání, jehož závěrem by měla být dohoda. Dohodu necháváme nějakou dobu žít ve škole -  a za nějakou dobu se znovu sejdeme, abychom si vyhodnotili, co funguje hezky a co je třeba ještě doupravit, aby se všichni zúčastnění cítili v nově nastavených vztazích dobře.

Mnoho rodičů si myslí, že mediace je až krajní řešení, když už se nedaří domluvit. Jak byste popsala, kdy má smysl s mediací začít?

Když je konflikt dlouhotrvající a hodně vyostřený, často vyžaduje více energie na řešení, tedy přijíždíme do školy častěji a delší dobu nám trvá, než dospějeme k dohodě. Podle mne je okamžik, kdy volám mediátora, ten, když se snažím něco druhé straně vysvětlit a nejsem pochopena a nějaká důležitá potřeba zůstává nenaplněna. Je to situace, kdy se prostě nedokážeme navzájem slyšet, natož si porozumět.

Jaké situace se daří mediací nejčastěji vyřešit? Jsou to spory o podporu dětí, komunikaci s učiteli, nebo i vztahy mezi dětmi navzájem?

Vlastně vše z vyjmenovaného - podle mne je mediace velmi univerzální nástroj k tomu, aby se dařilo řešit konflikty ve škole. Nehodí se jen na akutně probíhající šikanu - tam je nejprve třeba intenzivně odděleně pracovat s obětí a agresorem, mediace ale může následně velmi pomoci obnově vztahů.

Máte konkrétní příklad z praxe, kdy mediace opravdu pomohla změnit atmosféru ve škole nebo vyřešit napjatý vztah mezi rodiči a školou?

Ano, pamatuji si na vypjatý případ chlapce, kterému hrozilo nedokončení základního vzdělávání, a to proto, že jeho speciální vzdělávací potřeby nebyly úplně snadné k porozumění - chytrý kluk, ale v minulosti hodně sociálně znevýhodněný. Dalo to práci nám všem, ale moc mě těší, že se dostal na střední školu a držím mu pěsti, aby ji úspěšně dokončil.

Z výzkumů vyplývá, že děti v Česku mají jeden z nejslabších pocitů sounáležitosti se školou v rámci OECD. Myslíte, že právě mediace může pomoci tento trend zvrátit?

Myslím, že je třeba udělat mnohem více - mediace jsou skvělé, je to začátek, ale je třeba nastavit celou komunikační kulturu školy - a to dá zabrat. Hodně tomu ale může pomoci i vzdělávání k hodnotám a předávání komunikačních kompetencí dětem, tedy i těch, které jsou ryze mediační - tedy komunikování pocitů, vyjadřování potřeb, nezaviňování a hledání řešení. Ona se dá celá mediace pro děti shrnout do tří otázek: Co se stalo? Jak Ti je ? A co je třeba udělat a co s tím můžeš udělat Ty?

Když se vztah mezi školou a rodiči rozpadne, dítě zůstává mezi dvěma světy. Jak takové situace děti prožívají a co se s tím dá dělat?

V takovém případě vzniká opět zátěž pro dítě, zátěž o které jsem mluvila na začátku. Pokud jsou děti v jakémkoliv konfliktu dospělých, velmi silně ho vnímají a prožívají. Kapacita na to vše zvládnou je omezená a samo dětství a dospívání je náročné. I proto je třeba co nejdříve najít shodu mezi rodiči a školou, aby dítě mělo jasnost.

Co byste poradila rodičům, kteří mají pocit, že škola jejich dítěti nerozumí, ale nechtějí jít do konfliktu?

Často říkám, že ten konflikt už ve skutečnosti existuje – jen není nahlas pojmenovaný. Obava rodičů, že když něco vysloví, „zhorší to situaci“, je úplně pochopitelná. Ale zároveň platí, že pokud se problém neotevře, nemá šanci se vyřešit. A někdy se ty obavy vůbec nenaplní.

Rodičům často pomůže změnit způsob, jakým věc pojmenují. Když přicházejí s výčitkou nebo kritikou, je přirozené, že se druhá strana může stáhnout. Ale když to stejné téma formulují jako žádost o společné hledání řešení – aby se dítěti i všem ostatním ve škole fungovalo lépe – je mnohem pravděpodobnější, že to škola přijme otevřeněji.

Vlastně jde o jednoduchý posun: z „něco děláte špatně“ na „pojďme společně najít cestu, která bude fungovat pro všechny“. A často už tento drobný posun v komunikaci dokáže udělat obrovský rozdíl.

A co byste naopak vzkázala školám – jak mohou samy začít zlepšovat vztahy s rodiči a předcházet sporům?

Určitě bych se snažila motivovat školy v tom, aby se konfliktů nebály. Jsou přirozenou součástí každé větší skupiny lidí a mohou vést k pokroku a zlepšení. Vím, že spousta učitelů je přetížených, stejně jako vedení škol, a v tomto zahlcení je těžké naslouchat, když máte minimum energie. Přesto bych chtěla říct, že je to dobře investovaná energie. Existují rovněž různé mediační výcviky pro pracovníky ve školách, které mohou pomoci získat klíčové kompetence. A taky, když už je toho příliš, je v pořádku si zavolat pomoc zvenčí a nebýt na vše sám.  I proto tu jsme. Dost často říkám, že mediátor je tu pro všechny a pomáhá všem, kdo v konfliktu jsou. A tak to doopravdy je.

Jak se podle vás liší přístup českých škol k řešení konfliktů oproti tomu, co vidíme třeba v zahraničí?

Řekla bych, že zejména v anglosaských a severských zemích už dlouho chápou, že mediace má ve školách obrovský potenciál. Na některých školách tam fungují velmi propracované programy peer mediace – tedy situace, kdy konflikty mezi žáky pomáhá řešit vyškolený dětský mediátor. Děti to často přijímají překvapivě dobře, protože mají pocit, že jim rozumí někdo „z jejich světa“.

Je samozřejmě klíčové, aby byla v takovém systému dobře nastavená role dospělých a aby dítě – mediátor – nebylo přetěžované. Ale pokud je podpora správně ošetřená, peer mediace dokáže výrazně zlepšit vztahy ve třídě a zároveň rozvíjet u dětí dovednosti, které budou jednou potřebovat v dospělém životě.

Když mluvíte s učiteli, jak oni sami vnímají mediaci – jako pomoc, nebo spíš zásah zvenčí?

Myslím, že postupně si začínáme budovat důvěru, která je klíčová pro naši práci. Je to ale proces, protože mediace jako taková v českém prostředí není známá, natož použití ve školním prostředí. Nedůvěra je přirozená a vnímám jako náš úkol více o mediaci ve školách mluvit.

Co vás osobně na práci mediátorky a advokátky nejvíce naplňuje?

Mám právo opravdu ráda – je to skvělá intelektuální rozcvička a baví mě v něm pracovat. Ale mediace je pro mě přece jenom o kousek výš. Jako advokátka dokážu pomoct jedné straně. Jako mediátorka můžu pomoci všem, kteří jsou v konfliktu, a zároveň chránit jejich vztahy. A to je nesmírně silné.

Další krásná věc je, že v mediaci vidíte výsledek mnohem rychleji. Ve sporech se často na rozhodnutí dlouho čeká. V mediaci mají lidé řešení ve svých rukou a já jim jen pomáhám najít cestu. Baví mě dávat lidem kompetenci a posilovat jejich pocit, že to dokážou.

A mediace ve školách má ještě něco navíc: děti. Před každou školní mediací si – pokud to situace dovolí a dítě chce – sedneme s dítětem a promluvíme si o tom, co prožívá. A musím říct, že děti mě fascinují. Mají obrovské množství nápadů, často velmi přesně vědí, co by jim pomohlo, a umí to pojmenovat s překvapivou moudrostí. Tahle jejich kompetence mě zatím překvapila snad pokaždé, když jsem s nimi v rámci školní mediace mluvila.

A kdybyste měla jednou větou vystihnout, proč by každá škola , co se potýká s konfliktem, měla využít mediaci – jak by ta věta zněla?

Možná si opět vypůjčím cizí větu – tentokrát od učitelky improvizace Hanky Šmýdové, která všem, kdo vstupují na jeviště, říká: „Prostě to běž zkusit.“ Myslím, že to platí i pro školy a rodiče. Nic to nestojí, jen trochu času. A na oplátku můžete získat klidnější spolupráci, větší spokojenost vás, rodičů i dětí – a především možnost, že se ve školní kultuře začne opravdu něco měnit. Samozřejmě výsledek garantovat nemůžeme, ten je v rukou zúčastněných - ale moc mne těší, že se nám daří a že zatím většina mediací skončila dohodou.

Mediace má ve školách pro zlepšení atmosféry obrovský potenciál, a jak potvrzuje praxe, děti mají často překvapivě moudré nápady. Nebojte se požádat o pomoc zvenčí a aktivně pracovat na vzájemném naslouchání, protože spokojenost dětí a učitelů je tou nejlepší investicí.

Autor: Spoluškola, z. s.