O tom, jak festival vznikl, jaké má sny a proč stále věří v kouzla, jsme si s ním povídali v následujícím rozhovoru.

Co bylo Vaší primární motivací založit Karlovarský filmový festival pohádek? Co Vás k tomu inspirovalo?    

Začalo to snem o tom, že Karlovy Vary mohou mít festival, který přinese dětem radost, fantazii a možnost zažít film jinak než jen doma u obrazovek. Pohádky mají obrovskou sílu. Učí, spojují a dávají naději. Chtěl jsem vytvořit prostor, kde tyto hodnoty ožijí - nejen na plátně, ale i v srdcích návštěvníků.

Taky mě inspirovaly mé vlastní vzpomínky na dětství a láska k českým pohádkám, které v sobě toho nesou tolik.

S jakými největšími výzvami se setkáváte při přípravě a vedení festivalu?

Největší výzvou je skloubit vše dohromady: dramaturgii, techniku, partnery, školy a skvělé dobrovolníky. Každý ročník je malý zázrak týmové práce. A protože festival každoročně roste, tak musíme plánovat hodně dopředu.

Všechny stresy ale stojí za to, protože když pak vidím sál plný dětí, které tleskají po filmu, tak se všechny výzvy rozplynou.

Jak probíhá jednání s hvězdami festivalu v “Křesle pohádek”? Spolupracují rády?

Většina hostů reaguje s obrovskou radostí a vděčností. Když oslovíte herce, který desítky let rozdává dětem smích, často slyšíte: “Tohohle chci být součástí!”

Samozřejmě někdy je složité sladit termíny nebo natáčení, ale přístup hvězd bývá velmi vstřícný. A co je opravdu krásné - mnozí se po prvním ročníku sami ozvou, že by se rádi podíleli znovu.

Jaká je reakce dětí a rodičů na festival? Dostáváte zpětnou vazbu?

Ano, zpětná vazba je tou největší odměnou. Děti posílají obrázky, učitelé děkují za smysluplný program, rodiče píšou, že jejich děti mluví o pohádkách ještě týdny po festivalu. Často slyším větu: “Děkujeme, že jste do světa vrátili trochu kouzla.” A přesně o to nám jde - o radost, která přetrvává.

Jak vidíte roli dětských filmových festivalů v digitální éře?

Digitální doba dětem nabízí spoustu obsahu, ale málo opravdových zážitků. Proto chceme, aby festival byl živý a hmatatelný. Aby se děti mohli vidět osobně s herci, zúčastnit se workshopů a dotknout se pohádkového světa.

Moderní technologie ale též využíváme. Spíše jako nástroj, ne cíl. Máme interaktivní výstavy či animace a ukazujeme dětem, jak film vzniká a u toho je učíme tvořit v realitě.

Jaké máte plány pro budoucí rozvoj festivalu?

Chceme růst, ale s pokorou. Festival se stává každoroční tradicí a mým přáním je, aby jednou patřil mezi nejvýznamnější rodinné akce v regionu.

V příštích letech plánujeme rozšíření doprovodného programu, větší propojení s českými filmovými školami a také vznik putovní pohádkové výstavy “Z pohádky do pohádky”.

Podělíte se s námi o milou historku z minulého ročníku?

Jedna z nejsilnějších a nejdojemnějších chvil se odehrála hned při zahájení festivalu. Když se v sále rozsvítila světla a kapela pod vedením Milana Krajíce začala hrát “Pod dubem, za dubem”, byl sál plný dětí. Najednou začali všichni zpívat a tleskat do rytmu. Bylo to spontánní, opravdové a krásné. Měl jsem slzu na krajíčku. V tu chvíli jsem si uvědomil, že právě tohle je smysl celého festivalu. Společná radost, která spojuje děti, dospělé i celý sál v jeden pohádkový okamžik.

Čtete pohádky i svým dětem doma? 

Ano, často. Pohádky jsou pro mě mostem mezi generacemi. Mám dva syny - třináctiletého Tomáška a skoro dvouletého Mikuláška.

Tomášek měl od malička rád smyšlené příběhy, které jsme spolu vymýšleli, a i dnes si občas nějaký rád poslechne. Malý Mikulášek zatím nejradši sleduje Krtečka, ale už se těším, až dostane svou velkou postel a já si k němu budu moci lehnout a začnu mu vyprávět vlastní pohádky. Zatím tuto krásnou roli zastává hlavně maminka, která ho uspává častěji než já. Věřím, že ale brzy přijde i můj čas.

Na festivalu budete křtít svou vlastní knihu. Co Vás přivedlo k myšlence napsat pohádky? 

Psaní pohádek ke mně přišlo přirozeně, z lásky k vyprávění. První verze knihy vznikla už pro mého staršího syna, ale tehdy ještě nebyla možnost ji vydat. S příchodem festivalu dostala kniha svůj skutečný rozměr. Přepsal jsem ji a hlavní postavu jsem pojmenoval po našem synovi Mikuláškovi. 

Díky podpoře partnerů, mezi které s velkým poděkováním patří i firma Mandario Company s. r. o., se sen konečně proměnil v realitu. Skvělé ilustrace Mirka Vostrého daly Mikuláškovi tvář a díky městu Karlovy Vary a Karlovarskému kraji se nám podařilo příběh převést i do animované podoby. 

Děti uvidí tedy nejen knihu, ale i filmovou pohádku "Mikulášek: První cesta", právě během letošního festivalu.

Odkud čerpáte inspiraci pro své příběhy a postavy (kromě synů samozřejmě)?

Z obyčejného života. Z lidí, které potkávám, z přírody a z měst, která mám rád. Inspirují mě i klasické české pohádky: Lada, Němcová, Trnka. Především mám celý život rád pohádky o čertech, kterých je dnes už tak málo, že jsem cítil potřebu je vrátit dětem v nové, laskavější podobě.

Věřím, že si pohádka o čertíkovi Mikulášovi najde své místo v srdcích diváků a že si jí děti oblíbí tak, jako jsme kdysi milovali čerty z českých klasik my.

Jaký to byl pocit, když jste poprvé držel svou knihu v rukou?

Byl to okamžik, který se těžko popisuje. Směs pokory, radosti a ticha. V tu chvíli jsem si totiž vzpomněl na všechny, kdo mě inspirovali: rodiče, učitele, děti, kolegy z kina … byl by to nekonečný seznam. Ale řekl jsem si: “Ano, tohle za to všechno stálo.”

Rozhovor vedla redakce eMAMINY.cz
Karlovarský filmový festival pohádek proběhne letos na podzim v kině Drahomíra. Přijďte s dětmi zažít kouzlo pohádek naživo - srdcem i úsměvem.