Když člověk zcela vymaže sebe na úkor druhých, dříve nebo později mu dojdou síly. Nejde tak dlouhodobě fungovat. Navíc, nasycený pečující je lepším pečujícím. Má více energie, větší trpělivost a lépe zvládá i ty situace, které by jinak byly na hraně. 

V tomhle článku si rozvedeme, proč je sebepéče klíčová a jak ji v životě mít nebo ji tam alespoň pomalu začít vracet. 

Nejen lázně a ticho u vody 

Pod pojmem péče o sebe si mnozí představí něco jako týdenní dovolenou. Kdy si dáte nohy nahoru, nikdo po vás nic nechce, jedete k moři, do lázní nebo někam k vodě, spíte, pravidelně jíte, čtete si a po týdnu se vracíte zpátky k rodině. 

A ano, pokud jste opravdu vyčerpaní, může právě taková pauza pomoci. Odejít z prostředí, které vás vyčerpává. Být chvíli sami. Dobít baterky. Rozhodně to doporučuju. 

Ale zároveň po týdnu se vracíte do stejného prostředí, ke stejným povinnostem, ke stejným potížím a situacím, které vás pravděpodobně vyčerpávaly už předtím. A vyčerpání se zase začne pozvolna kupit. Možná rychleji než předtím. A možná se bude zkracovat čas, po který ještě všechno zvládáte, než si zase dopřejete nějaký delší odpočinek. 

Pokud vám situace umožní vícedenní aktivity, určitě je využijte. Dovolené bez dětí, sami se sebou nebo s jinými dospěláky, se kterými je vám dobře. Ale zároveň je důležité hledat prostor i v běžném dni. Nečekat až na chvíli, kdy vám tělo nebo mysl „bouchne“ a nebude zbytí. 

Sebepéče v běžném provozu 

Péče o sebe nemusí zabrat několik hodin denně. Bylo by to krásné, ale pro většinu lidí, zvlášť s menšími dětmi, se jedná o nedosažitelný luxus. 

Může jít o kratší úseky, půl hodina denně, dvacet minut ráno, hodina týdně… důležité je, aby ten čas byl vymezený opravdu jen pro vás. A abyste si ho sami sobě nezačali mazat z kalendáře a z hlavy jen proto, že se zase něco děje. 

Jasně, stane se. Děti onemocní, všechno se hroutí, z původního plánu nezůstane nic. Tak si bohužel dneska nezajdete na kafe, nezaběháte si, nedáte si vanu. Ale nemělo by se z toho stát pravidlo. Protože když se ten čas škrtá moc často, nenápadně zase úplně zmizí. 

Jak sebepéče vypadá 

Sebepéče může vypadat různě. Může to být něco, co děláte každý den, třeba že si ráno v klidu dáte kafe a nikdo po vás nic nechce. Nebo odpoledne půl hodinky na jógu, na poslech podcastu, na procházku. Někdo má těch dvacet minut večer, napustí si vanu s horkou vodou, zamkne se v koupelně, čte si, píše si deník, kouká z okna a jenom dýchá.  

Někdy vypadá péče o sebe tak, že dvakrát týdně odcházíte z domova a jdete na kafe s někým blízkým, na běh, plavání, do lesa, na tenis. Někdo si vyšlápne kopec a odpočívá na lavičce. Jiný se zavře v autě a poslouchá hudbu. Nebo se zavře v ložnici a spí. Těch variant a možností je nespočet. 

Každý si může najít svůj způsob. Nezáleží tolik na tom, co přesně děláte. Důležité je, že ten čas patří vám a že vám pomáhá se průběžně dobíjet. Nečekáte na chvíli, kdy už nemůžete. 

„Ale já fakt žádný čas nemám…“ 

Další věc, na kterou často narážím, je tahle: „Já bych si klidně něco dopřál/a, ale prostě není kdy.“ Dny jsou nabité, požadavky nekončí, člověk skáče z jedné věci na druhou… a pak padne na gauč a nic už se mu nechce. Někdy nejde o množství času, ale o to, čemu ho vědomě věnujete. 

Některé situace jsou opravdu náročné. Jsou období, kdy je prostor pro naše potřeby malý. Třeba když se něco v rodině mění, když děti procházejí složitou fází nebo když jsou všichni dva měsíce vkuse nemocní atd. Sebepéče v tu chvíli nevypadá jako týden v tichu, ale možná spíš jako tři minuty za zavřenými dveřmi. I těch pár minut se počítá.  

Ale zároveň, co když se nezeptáte, jestli to jde, ale spíš jak by to mohlo jít? 

Zkuste si teď odpovědět na pár otázek

• Kdy během týdne máte aspoň chvilku, kterou si můžete vzít jen pro sebe? Co v ní děláte? A co by vám v ní udělalo dobře?

• Kdo kolem vás by vám mohl pomoct, abyste ten čas mohli mít? 

• Jak by vypadalo, kdybyste byli jednou z priorit? 

• Co se stane, když ten prostor pro sebe nikdy nenajdete? 

Nejde o dokonalé řešení. Spíš je důležité dovolit si vůbec se začít ptát. Neříkám: „Stačí chtít.“ nebo „Když se chce, všechno jde.“ Tyhle fráze mě hrozně rozčilují. Ale říkám: Zkuste hledat, co jde v rámci svých možností, své situace, své rodiny. 

A u toho si připomínat, že nejste až na konci všeho ostatního. Ale že jste součást rovnice od začátku. 

Když už fakt nemůžete 

Možná si při čtení toho všeho říkáte: „To je hezké… ale já nemám energii ani vstát, natož jít běhat nebo si dělat čaj a pak ho někde v klidu pít.“ 

Jsou etapy, a možná právě teď jedno takové prožíváte, kdy člověk nemá sílu vůbec na nic. Jen sedí. Leží. Scrolluje na telefonu. Dívá se do zdi. Dýchá. A víc už nezvládne. Tak reaguje tělo a nervový systém na dlouhodobou zátěž. Neznamenají, že jste líní. Znamenají, že jste vyčerpaní. 

V takovém stavu je každá aktivita další „musím“. A když slyšíte, že byste si „měli dopřát půl hodiny klidu“ nebo „něco udělat pro sebe“, může to znít jako další nárok. Pokud jste na hraně sil, nejlaskavější, co můžete udělat, je lehnout si. Spát. Být chvíli v teple. Scrollovat, pokud nic dalšího prostě nezvládáte. Někdy potřebujete jen přežít.  

A když pak přijde chvíle, kdy je najednou o trochu víc energie, možná stojí za zkoušku ji využít. Ne jako povinnost, ale jako možnost. Místo dalšího brouzdání po internetu se jít projít okolo domu, dát si něco, co chutná jen vám, pustit si oblíbenou hudbu, trochu rozpohybovat tělo. 

Důležité je, nepřidávat si další výčitky. To, že ležíte, neznamená, že selháváte. To, že nezvládáte aktivní péči o sebe, neznamená, že se nesnažíte. Jde o náročnou fázi, ve které je potřeba být na sebe laskavý. 

Péče o sebe není něco navíc. Je to součást běžného života, ne až odměna po splněných úkolech. Ať už vypadá jakkoliv – je důležité, aby ve vašem životě měla své místo. Nemusí být ideální, nemusí být každý den. Někdy stačí chvilka. Někdy nejde vůbec. Ale jakmile to půjde, zkuste si prostor pro sebe zase připomenout. Protože na seznamu úkolů byste neměli být až na posledním místě. 

Autor: Bc. Tereza Matuška Výborná (zdroj: Rodinná síť)

Potřebujete poradit s rodičovskými výzvami? Obraťte se přímo na autorku článku Terezu Matušku Výbornou na jejím webu nebo LinkedIn.