Máme s Verčou dvě dcery. Nikolce je sedm, Nelince čtyři. Jsou úžasné. A jsou to také dvě malé potvůrky, které dovedou během několika minut převrátit náladu celé domácnosti vzhůru nohama.

Rodičovství u nás rozhodně nevypadá jako série dokonale nasvícených rodinných fotografií. Je v něm láska, jakou jsem dříve neznal, ale také únava, hádky, nekonečné domlouvání a moje vlastní netrpělivost. Někdy večer přemýšlím, co jsem mohl zvládnout lépe. Druhý den to zkouším znovu a většinou udělám alespoň jednu další chybu.

Možná právě proto je pro mě otázka mé kamarádky tak důležitá. Neptá se, zda jsem dokonalý táta. Ptá se, jakého muže ve mně moje dcery každý den vidí.

Jak rodičovství mění pohled na práci a životní úspěch

Dlouho jsem dělal všechno tak, jak se to podle mého okolí dělat mělo. Vystudoval jsem dvě vysoké školy, získal dobré pozice a pracoval pro značky jako Coca-Cola, LEGO nebo Henkel. Měl jsem odpovědnost, slušné peníze i životopis, který vypadal dobře.

Jenže životopis není život.

Nejsvobodnější období jsem paradoxně nezažil v hezké kanceláři, ale na Novém Zélandu, kde jsem skoro rok bydlel v autě. Někdy jsem se celé týdny nedostal do sprchy a myl se v ledových jezerech. Pro kluka z Prahy to byl úplně jiný svět. Měl jsem málo věcí, ale pocit, že mohu roztáhnout křídla.

Po návratu mi je pracovní život zase rychle přistřihl. V zaměstnání jsem často zvládl potřebnou práci za několik hodin a potom zůstával sedět hlavně proto, abych vypadal jako správně loajální zaměstnanec. Změnil jsem firmu, prostředí i výši platu. Přišlo více peněz, ale ne více smyslu.

Zlatá klec není místo, ze kterého se nedá odejít. Je to místo, ze kterého máte příliš mnoho rozumných důvodů neodcházet.

Když se narodí děti, finanční jistota samozřejmě neztratí význam. Naopak. Nechtěl jsem bezhlavě zahodit odpovědnost vůči rodině a začít honit sen, o kterém nikdo nic neví. Současně jsem ale nechtěl dcerám jednou vysvětlovat, že jsem většinu života zůstal někde, kde jsem necítil smysl, jen proto, že to bylo pohodlné.

Naše děti nepotřebují dokonalé rodiče. Potřebují pravdivé

Nechci, aby moje dcery měřily hodnotu partnera podle výše výplaty nebo názvu pozice na vizitce. Přál bych jim muže, který je laskavý, spolehlivý a umí se postavit za to, čemu věří. Někoho, kdo se nebojí odpovědnosti, ale neschovává za ni vlastní strach.

A pak přichází ta nepohodlná část: snažím se takovým mužem být také já?

Ne vždy. Někdy se rozhoduji podle pohodlí. Někdy odkládám věci, o kterých vím, že jsou důležité. Někdy si dokážu velmi inteligentně vysvětlit, proč něco nejde.

Každodenním kompasem pro mě proto není představa, že mě jednou budou dcery obdivovat. To ani nemohu ovlivnit. Chci ale žít tak, abych se před nimi nemusel schovávat za hezké věty o odvaze, poctivosti a pomoci druhým.

Jak setkání s Karlem vedlo ke vzniku Zlatého Stáří

První skutečný impuls ke vzniku Zlatého Stáří přinesl pan Karel. Bylo mu pětaosmdesát, když jsem od něj kupoval byt s věcným břemenem dožití. Já jsem tehdy uvažoval hlavně jako budoucí táta a investor. Chtěl jsem naši rodinu zabezpečit a koupit nemovitost za rozumnou cenu.

Karel se však velmi rychle přestal vejít do kolonky „věcné břemeno“. Stal se naším přítelem, strávil s námi Vánoce a naše holky ho začaly znát jako dědu. O tom, jak naše setkání změnilo můj pohled na stárnutí vlastních rodičů, jsem už na eMaminy psal.

Zároveň jsem pochopil, jak nerovné může podobné rozhodování být. Kupující počítá investici. Senior do jednání přináší svůj domov, bezpečí a desítky let života. Potřebuje někoho, kdo mu nebude pouze předkládat smlouvy, ale nejdřív si k němu sedne, vyslechne ho a bude stát na jeho straně.

Právě v tom se postupně spojilo všechno, co jsem se naučil v obchodě, financích, logistice a nemovitostech, s tím, čemu věřím.

Proč jsem založil Zlaté Stáří

Zlaté Stáří pomáhá seniorům a jejich rodinám bezpečně přemýšlet o tom, jak využít hodnotu bytu nebo domu a přitom zůstat doma. Jednou z možností je prodej nemovitosti s věcným břemenem dožití.

Nemovitosti klientů sám nekupuji. Zastupuji seniora, pomáhám mu porovnat možnosti, najít vhodného kupujícího, vyjednat podmínky a právně ochránit jeho bydlení. Někdy ale nejlepší rada zní, že prodávat nemá. I taková odpověď patří k poctivé práci.

Nejsem lékař. Nedokážu uzdravovat a neumím ani vyrobit stůl. Umím však člověka vyslechnout, vysvětlit mu složitou situaci, ukázat nové dveře a potom ho podpořit, aby jimi dokázal bezpečně projít.

Po letech hledání jsem našel místo, kde se potkalo to, co umím, s tím, čemu věřím.

Obrázek od Nikolky, který mi udělal větší radost než pracovní ocenění

Jedno odpoledne za mnou Nikolka přišla s obrázkem. Nakreslila duhu, malou českou vlajku a dětskými písmeny napsala „Zlaté Stáří“ a moje jméno. Asi si název opsala z propisky nebo nějakého materiálu, který našla doma. Nikdo ji o to neprosil. Nakreslila ho jen tak.

Zůstal jsem s tím papírem chvíli stát. Dojalo mě, že moje sedmiletá dcera vnímá, o čem doma mluvím a co je pro mě důležité. Že poznala, že tohle není jen další tatínkova práce.

Nechci, aby jednou Nikolka s Nelinkou říkaly, že jejich táta byl úspěšný. Přál bych si, aby věděly, že se snažil být užitečný. Že uměl své schopnosti použít také pro někoho, kdo se ocitl ve zranitelné situaci. A že poctivost pro něj nebylo slovo, které se dobře vyjímá na webu, ale hranice, za kterou nechtěl jít ani kvůli penězům.

Netuším, jaké partnery si jednou vyberou. Do té doby se ale mohu každý den pokoušet odpovědět na otázku své kamarádky vlastním životem.

Ne bez chyb. Ale pravdivě.

I proto vzniklo Zlaté Stáří.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří