Jsem jeden ze tří bratrů. Moji rodiče jsou naštěstí stále tady a dědictví u nás dnes není tématem. Jednou ale možná budeme sedět u jednoho stolu nejen jako jejich synové, ale také jako dědici.

A velmi bych si přál, aby se majetek, který rodiče celý život budovali, nestal tím, co nás nakonec rozdělí.

Dědictví totiž není jen převod peněz a nemovitostí. Mezi sourozence dokáže vrátit staré dětské role, dávné křivdy i otázky, o kterých se v rodině nikdy nemluvilo. Nejbolestivější myšlenkou pak nemusí být: „Dostal jsem méně.“ Může znít: „Takže jeho měli rodiče raději?“

Dědictví dokáže probudit staré sourozenecké křivdy

V každé rodině se časem vytvoří určité role. Jeden sourozenec je ten zodpovědný. Druhý potřebuje častěji pomoci. Jeden zůstane rodičům nablízku, druhý se odstěhuje za prací nebo vlastní rodinou. Jeden pravidelně nakupuje a vozí rodiče k lékaři, jiný volá ze zahraničí.

Dokud jsou rodiče tady, mohou své děti vnímat každé zvlášť a rozumět jejich životním okolnostem. V dědictví se ale desítky let vztahů náhle promění v čísla, podíly a konkrétní věci.

A děti si za těmito čísly začnou hledat vysvětlení.

Stejným dílem, nebo podle zásluh a potřeb?

Rovné podíly vypadají jako nejbezpečnější řešení. Ani ty však nemusejí všichni sourozenci považovat za spravedlivé.

Má dostat více dcera, která se o maminku několik let starala a omezila kvůli tomu práci? Nebo by se péče o rodiče neměla zpětně měnit v účet za každou návštěvu? Má rodič více pomoci dítěti s nižším příjmem, nebo tím potrestá sourozence, který byl celý život pracovitý a šetrný? Má dostat více ten, kdo má tři děti, než ten, kdo zůstal bezdětný?

Do pomyslné rodinné tabulky vstupují také peníze, které některé dítě dostalo už dříve. Jenže každý si může jejich význam i dnešní hodnotu pamatovat jinak.

Jako otec dvou dcer sám nevím, podle jakého klíče bych jednou rozhodoval. Vím jen, že bych nechtěl, aby si z výsledných čísel vyčetly, kterou z nich jsem měl raději.

Proto je tak nebezpečné, když rodiče hledají spravedlnost potají. To, co jim připadá jako rozumné a promyšlené rozhodnutí, může na děti po jejich smrti působit jako poslední žebříček rodinné oblíbenosti.

Když se smutek potká s odhadem ceny bytu

Peníze lze rozdělit podle podílů. U nemovitosti ale začíná další série rozhodnutí. Kdo si ponechá byt? Za kolik vyplatí ostatní? Co když na to nemá? Co když jeden sourozenec potřebuje peníze, druhý chce rodinný dům zachovat a třetí do něj v minulosti investoval?

Tři stejné třetiny nemovitosti vypadají na papíře spravedlivě. Ve skutečnosti mohou vytvořit nucené spoluvlastnictví lidí s rozdílnými potřebami. A to všechno v době, kdy se rodina ještě vyrovnává se ztrátou rodiče.

Ani znalecký posudek nemusí spor ukončit. Tržní cena se mění a citovou hodnotu domova, ve kterém sourozenci vyrůstali, žádný znalec vyčíslit neumí.

Musí celý byt opravdu zůstat dědictvím?

Možná je užitečné položit rodičům ještě jinou otázku: chtějí, aby veškerá hodnota jejich majetku jednou přešla na děti, nebo by jim měla nejdříve pomoci lépe žít?

Existují různé způsoby, jak využít hodnotu nemovitosti ve stáří a přitom si zachovat jistotu domova. Jednou z možností je prodej nemovitosti s věcným břemenem dožití. Rodič získá část hodnoty bydlení, ale právně si zajistí možnost zůstat doma.

Peníze může využít na vlastní život, péči nebo pomoc rodině. A to, co jednou zbude, se zpravidla rozděluje snadněji než jeden byt nebo dům. Nejde o automatické řešení všech rodinných sporů a prodejní cena je kvůli zachovanému právu bydlení nižší. Může ale předejít situaci, kdy se sourozenci proti své vůli stanou spoluvlastníky nedělitelného majetku.

Co mohou dospělé děti udělat už dnes?

Rozhovor nezačínejte otázkou: „Kdo jednou dostane byt?“ Mnohem lepší je zeptat se rodičů: „Jak chcete v dalších letech žít a co pro to budete potřebovat?“

Řekněte jim také otevřeně, že jejich majetek nepovažujete za své budoucí vlastnictví. A pokud už mají o dědictví konkrétní představu, požádejte je, aby vám a sourozencům vysvětlili své důvody. Ne proto, abyste jejich rozhodnutí vyjednáváním změnili, ale abyste si je jednou nemuseli domýšlet.

V projektu Zlaté Stáří proto nezačínám otázkou, co má po seniorovi zůstat. Nejdříve se ptám, jak chce žít on sám. Dědictví by totiž nemělo být poslední zkouškou toho, koho měli rodiče nejraději.

Mým přáním je, abychom se jednou my tři bratři dokázali sejít u jednoho stolu i poté, co už u něj naši rodiče nebudou. Nejen při jednání u notáře, ale pořád jako rodina.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří