Pro malé dítě je třináct milionů nepředstavitelné číslo. Úsměvu člověka, kterému právě podalo květinu, ale rozumí dokonale. Jak učit děti empatii, štědrosti a ochotě pomáhat tak, aby pro ně nezůstaly jen hezkými slovy?

Ve čtvrtek 13. srpna jsem četl zprávu o ženě, která odkázala Zoo Praha dvě nemovitosti a hotovost v celkové hodnotě přes 13 milionů korun.

O neznámé dárkyni toho víme velmi málo. Nemůžeme posuzovat, jak žila ani zda mohla nebo chtěla naložit se svým majetkem jinak. Její čin je mimořádný a zaslouží si respekt.

Jako tátu dvou malých dcer mě však zpráva přivedla k trochu jiné úvaze.

Pro dítě je třináct milionů jen obrovské, nepředstavitelné číslo. Stejně abstraktní může být i věta, že máme být hodní, soucitní a pomáhat druhým. Skutečný význam dostane až ve chvíli, kdy dítě uvidí, co pomoc udělá s konkrétním člověkem.

O štědrosti proto nechci svým dcerám jen vyprávět. Chci jim umožnit, aby ji samy zažily.

Děti se učí štědrosti podle toho, co vidí doma

Občas spolu rozdáváme starším lidem kytičky. Ne při velké sbírce ani před kamerou. Prostě koupíme několik květin a dáme je někomu, kdo je vůbec nečeká.

Pro dospělého je to maličkost. Pro děti je to ale živá lekce. Vidí překvapení a potom úsměv člověka, kterému někdo cizí ukázal, že si ho všiml.

Nechci svým dcerám jednou jen vysvětlovat, že mají být laskavé. Chci, aby věděly, jaký je to pocit, když obyčejným gestem změní něčí den.

Právě proto si myslím, že dobro nemusí čekat na závěť. A nemusí čekat ani na dobu, kdy budeme mít peněz nazbyt.

Proč je radost z pomoci druhým důležitá

Při rozdávání květin nemají radost jen lidé, kteří je dostanou. Mám ji já — a vidím ji také na svých holkách. Nemyslím si, že to z pomoci dělá méně čistý čin.

Někdy máme zvláštní představu, že opravdová štědrost musí bolet a člověk z ní nesmí nic získat. Jenže radost není něco, co obdarovanému bereme. Je to hodnota, která mezi lidmi vznikne navíc.

Pro dítě je to důležité. Pomoc si nespojí jen se smutkem, vinou nebo povinností. Zažije také blízkost a radost z toho, že dokázalo něco skutečně změnit. Právě taková zkušenost v něm může zůstat mnohem déle než naše dobře míněné vysvětlování.

Jak zapojit děti do dobročinnosti přirozeně a citlivě

Nemusíme je vozit na druhý konec světa ani jim ukazovat utrpení, kterému ještě nerozumějí. Stačí společně vybrat malou pomoc, připojit k ní konkrétního člověka a nebýt pouze anonymním odesílatelem. Odnést krmení do útulku. Nakoupit něco osamělému sousedovi. Předat květinu starší paní. Zeptat se dětí, komu by chtěly udělat radost — a pak to opravdu udělat.

Jak mohou prarodiče učit vnoučata pomáhat druhým

Zpráva o mnohamilionovém dědictví pro zoo je příběhem velkého dobra, které začne naplno působit až po smrti dárkyně. Vedle něj ale existuje i dobro, jehož součástí může člověk ještě být — a ke kterému může přizvat své děti nebo vnoučata.

Představte si babičku, která miluje zvířata. Nemusí pouze sepsat závěť ve prospěch útulku. Může vzít vnučku, společně nakoupit krmení a osobně je odvézt. Útulek dostane pomoc, babička společný zážitek a dítě zkušenost, kterou mu žádná poučka o laskavosti nenahradí.

Nemusí jít o velkou částku. Důležitá je možnost rozhodnout, vidět výsledek a sdílet jej s někým blízkým.

Jak může majetek seniorů pomáhat už za jejich života

Stejnou svobodu se snažím chránit i v projektu Zlaté stáří. Nechci starším lidem říkat, co mají se svým majetkem udělat. Zajímá mě, jak chtějí žít a co by ještě chtěli uskutečnit.

Mnozí však mají skoro celý majetek ukrytý ve vlastním bytě nebo domě. Pokud chtějí část jeho hodnoty použít už za života — pro vlastní bezpečí, pomoc rodině nebo dobrou věc — jednou z možností může být prodej s právem dožití. Ve svém domově zůstávají, ale získají prostředky, o kterých mohou sami rozhodovat.

Není to řešení pro každého a už vůbec ne návod, jak mají děti naložit s majetkem rodičů. Rozhodnutí musí vždy patřit jeho majiteli.

Až zase půjdeme s holkami rozdávat kytičky, svět tím nezměníme. Ale ony možná uvidí, že dobro není jen anonymní převod, vzdálený příběh ani velké číslo v novinovém titulku.

Má tvář. A největší sílu dostává ve chvíli, kdy jsme u něj spolu.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří