Když jsem se na ně podíval pozorněji, uvědomil jsem si, že většině z nich mohlo být kolem sedmdesáti let. Někteří jeli na elektrokolech, jiní na klasických. Bylo vidět, že spolu nevyjeli poprvé.

V tu chvíli jsem si představil svoje rodiče.

A napadlo mě, že přesně takhle bych je jednou chtěl vídat.

Ne doma před televizí.

Ne s pocitem, že „už na to nemají věk“.

Ale venku. Mezi lidmi. S plánem, kam pojedou příště.

Myslím, že se v tom pozná spousta dětí

Moje maminka je přesně ten typ člověka, který celý život myslí víc na ostatní než na sebe.

Když jsme byli malí, bylo to samozřejmé.

Nejdřív jsme byli na řadě my.

Pak přišla vnoučata.

A někde mezi tím vším jako by se úplně vytratila ona sama.

Když se dnes bavíme o penězích, často slyším něco jako:

"To už nepotřebuju."

"To si radši nechám."

"Jednou se vám to bude hodit."

Vím, že to říká z lásky.

Jenže já tu její lásku vnímám úplně jinak.

Raději jednu fotku než větší dědictví

Moje maminka vyrůstala v Zásmukách.

Celý život nám vypráví historky z dětství. O kamarádech, ulicích, o místech, která už možná ani neexistují.

A někdy si říkám, jak moc bych si přál, aby mi jednou místo dalšího spoření zavolala:

"Víš co? Pronajala jsem si na pár měsíců malý domek v Zásmukách. Chci tam zase chvíli žít."

Myslím, že bych měl mnohem větší radost z jediné fotografie, kterou by mi odtamtud poslala, než z toho, že mi jednou zůstane o pár set tisíc korun víc.

Protože by jen nevzpomínala.

Znovu by si vytvářela nové zážitky.

Možná si naši rodiče neuvědomují, co bychom jim opravdu přáli

Často mám pocit, že rodiče věří, že jejich největším darem dětem bude co největší dědictví.

Jenže myslím, že většina z nás by si vybrala něco jiného. Raději bych viděl mamku na výletě. Na kole. Na dovolené. V lázních. S kamarádkami.

Nebo třeba jen na lavičce v Zásmukách s hrnkem kávy a úsměvem, že si konečně splnila něco, co si dlouho přála.

Protože právě takové chvíle se pak stanou vzpomínkami celé rodiny. Ne jen jejími.

Dědictví nejsou jen peníze

Když přemýšlím nad tím, co bych jednou chtěl předat svým dětem, stále víc si uvědomuji, že to nejsou hlavně peníze.

Chtěl bych, aby si pamatovaly tátu, který byl zvědavý na svět.

Který je bral na výlety.

Který měl chuť něco objevovat i ve chvíli, kdy už měl šedivé vlasy.

A jednou bych chtěl být děda, za kterým vnoučata nepřijedou jen na nedělní oběd.

Chci být děda, za kterým sama přijdou a zeptají se:

"Dědo, kam pojedeme příště?"

Protože možná právě to je to největší dědictví, které můžeme své rodině zanechat.

Ne peníze.

Ale vzpomínku na člověka, který je naučil, že život stojí za to žít naplno v každém věku.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří