Následující věty možná mohou znít nevinně, ale jsou schopny zanechat hlubší otisk, než bychom chtěli.

„Tak si tady zůstaň, my jdeme.“

Proč je to citlivé: V běžné rodině může být taková věta způsob, jak přimět dítě k odchodu například z hřiště. V náhradní péči ale může rezonovat s dřívějšími opuštěními. Místo vtipu nebo tlaku dítě zasáhne strach, že se opuštění může opakovat.

„Na tohle jsi přece už velký.“

Proč je to zraňující: Dítě může být fyzicky „velké“, ale emocionálně někdy teprve dohání vývoj. Místo podpory může tahle věta znamenat tlak, stud a přerušení důvěrného kontaktu. Potřebuje naši trpělivost, ne nároky.

„Neudělej mi ostudu.“

Proč může zranit: Dítě si může vyložit, že jeho hodnota závisí na tom, jak se chová na veřejnosti. A protože některé děti mají problém s impulzivitou, navodí to tlak a stud – často ještě před tím, než se cokoli stane.

„Já to za tebe říkat nebudu.“

Proč je třeba opatrnost: Dítě může být paralyzované úzkostí, nejistotou nebo nedůvěrou v sebe. Nejde o pohodlnost. Někdy je podpora nebo klidné přeformulování větší pomoc než nekompromisní „musíš to zvládnout sám“.

„To je výmysl.“

Proč je to nebezpečné: Děti v NRP někdy vyprávějí věci, které se zdají nadsazené, nepřesné nebo „vymyšlené“. Ale za větou často není lež, spíš touha pochopit minulost, zaplnit mezery nebo zkoušet, co je bezpečné říct. Zpochybnění jim může zavřít ústa i srdce.

„To se přece dělá jinak.“

Proč to nestačí: Mnohé děti přicházejí z prostředí, kde byly zvyklé na jiné „normály“. Místo výčitek potřebují prostor, aby si nové vzorce osvojily beze strachu, že to dělají pokaždé špatně.

„Tohle se fakt nepovedlo.“

Proč je dobré to říct jinak: Hodnocení výsledku dítě často vztáhne na sebe: „Já jsem se nepovedl.“ I kritika potřebuje bezpečné obalení – je rozdíl mezi zpětnou vazbou a odmítnutím.

„Tak to dopadá, když se nesnažíš.“

Proč to může bolet: Děti v NRP se často velmi snaží, jen jiným způsobem, než očekáváme. Místo motivace jim podobná věta přinese frustraci, pocit nepochopení a někdy i rezignaci.

„Nechci to už poslouchat.“

Proč je důležité to vydržet: Děti se k některým tématům vracejí, protože jim něco nedává smysl nebo to potřebují slyšet znovu a znovu, aby tomu mohly uvěřit. I když to pro nás může být únavné, pro ně je to cesta k přijetí a klidu.

„Teď jsme tvoje rodina my.“

Proč to nestačí: Cílem není přepsat minulost, ale přijmout ji. Dítě může žít s dvojí loajalitou a potřebuje slyšet, že obojí smí mít v srdci. Není to hrozba, je to součást jeho příběhu.

„Máš se tu přece dobře, ne?“

Proč je to zraňující: Věta může působit jako tlak a dítě má pak pocit, že „nemá právo“ být smutné, naštvané, frustrované. Ale bezpečí není jen střecha nad hlavou. Je to i prostor pro všechny emoce, i ty těžké.

„To se stane každému.“

Proč to není vždy útěcha: Zlehčování bolesti (i když v dobré víře) může znít jako ignorování. Místo univerzální útěchy pomůže konkrétní uznání: „Tohle tě opravdu mrzelo. Chápu to.“

„Měla jsem s tebou tolik práce.“

Proč je to nefér: Možná je to řečeno s úsměvem, ale dítě si může odnést: „Já jsem problém.“ Děti v náhradní péči velmi citlivě naslouchají každému náznaku, že jsou „víc práce než lásky.“

„Udělej to lépe, než minule / nepokaz to.“

Proč se do toho raději nepouštět: Připomínání minulých selhání nevychovává, jen zraňuje. Každé dítě si zaslouží novou šanci bez cejchu minulosti. Hlavně tam, kde se učí důvěřovat sobě.

„To přece nemyslíš vážně.“

Proč to zraňuje: Děti, které v sobě dlouho dusily emoce, často potřebují prostor, aby je mohly vyjádřit. I když nás něco překvapí nebo zaskočí, zpochybnění jejich slov může znamenat: „Tvoje pocity nejsou v pořádku.“

Nechceme být dokonalí, chceme být opravdoví. A když někdy něco řekneme nešikovně? I to je šance. Omluvou se dítě učí, že chyby neznamenají konec vztahu, ale možnost růst v bezpečném a pevném vztahu.

Autorka: Jiřina Maleňáková (zdroj: Rodinná síť)