Časné varovné signály

Vlastnímu onemocnění často předchází tzv. prodromální fáze – stadium trvající několik let, kdy je již možné vnímat změny. K časným varovným signálům, které mohou poukazovat na schizofrenii, patří:

• nízká výkonnost,
• depresivní nálada,
• nervozita až tzv. overexcitabilita (původní anglický výraz overexcitability lze volně česky lze přeložit jako „převzrušivost“)
• poruchy spánku,
• poruchy soustředění a paměti,
• apatie,
• sociální stažení,
• vnímání hlasů, které ostatní lidé neslyší – tzv. sluchové halucinace,
• neobvyklé a nepochopitelné myšlenkové pochody,
• člověk má neodbytný pocit, že je sledován či nějak šizen,
• zmatenost.

Výše uvedené příznaky jsou velmi nespecifické a mohou mít i jiné příčiny. Jsou méně výrazné a méně pravidelné než v případě manifestního (zjevného, zřetelného) onemocnění. Proto je důležité zkonzultovat je s psychiatrem.

Postižení mají navíc pocit, že už nejsou „tím, kým vždycky bývali“. Změn osobnosti si všímá i jejich okolí. K dalším příznakům patří i jiné než sluchové formy halucinací (postižení např. vidí věci nebo lidi, které/kteří tam nejsou, případně pociťují pachy, které nikdo jiný necítí) nebo bludy (pocit pronásledování, pocit, že člověka ovládají jiné síly, třeba mimozemské, a ty řídí jeho myšlenky, pocity a jednání).

Zacházení s pocity je pro postižené většinou obtížné. Je pro ně také těžké chápat emoce druhých. Velká část postižených se za své příznaky stydí a mají strach, že budou považováni za „blázny“. Poruchy myšlení mohou mít drtivý dopad na každodenní život. Lidé postižení schizofrenií mají omezenou schopnost plánovat úkoly nebo činnosti; často nemají ani dostatek motivace, která je zapotřebí k jejich uskutečnění.

Diagnostika schizofrenie

Klasifikační kritéria, na nichž je založena diagnóza schizofrenie, jsou definována v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10). Pro jednoznačnou diagnózu schizofrenie je nezbytné vyloučit jiné poruchy, které se tomuto onemocnění podobají (např. schizotypální porucha osobnosti, akutní a přechodné psychotické poruchy, nebo některá organická onemocnění, třeba mozku). Diagnostika začíná anamnestickým rozhovorem, při kterém psychiatr zjišťuje tzv. anamnézu (historii dosavadních onemocnění) a zkoumá psychický stav postiženého.

Následuje tělesné a neurologické vyšetření, případně i vyšetření u psychologa. Kromě toho jsou provedeny krevní testy a vyšetření mozku pomocí výpočetní tomografie (CT) nebo magnetické rezonance (MRI). Pokud má lékař podezření na nějaké infekční onemocnění, které se může projevovat podobně jako schizofrenie, může použít i další vyšetřovací metody, jako je např. speciální laboratorní vyšetření, elektroencefalografie (EEG) apod.

Možnosti léčby

Schizofrenie se léčí zejména pomocí léků, psychoterapie a socioterapie. Čím dříve je léčba zahájena, tím lépe. Léky první volby jsou tzv. antipsychotika (neuroleptika). Dále může lékař jako doprovodnou léčbu předepsat benzodiazepin (na uklidnění, pouze krátkodobě) a antidepresiva. Lékař poučí pacienta o vedlejších účincích všech předepsaných léků. Během medikamentózní léčby je nezbytné chodit na pravidelná kontrolní vyšetření, při nichž lékař kontroluje pacientovu hmotnost, motoriku, krevní tlak a výsledky laboratorních vyšetření. Součástí psychoterapie je i psychoedukace, při které se pacient učí lépe porozumět svému onemocnění a žít s ním. V ideálním případě je do tohoto procesu zapojena i rodina a nejbližší okolí pacienta.

Pod socioterapií rozumíme (opětovné) osvojení sociálních dovedností, zajištění základních sociálních potřeb (jako je hmotné zabezpečení, podmínky k bydlení apod.) a rehabilitaci, a to i v pracovním prostředí. Někdy jsou využívány i další terapeutické metody, jako je například ergoterapie či fyzioterapie.

Pokud je nutná léčba v nemocnici (ať už za hospitalizace, ambulantně nebo formou denních stacionářů), zajišťují ji multidisciplinární týmy (lékaři, psychologové, psychiatrická ošetřovatelská péče apod.). Při stavech silného rozrušení nebo ohrožení sama sebe nebo druhých (např. agresivitou) lékařům nezbývá nic jiného, než nasadit nouzová opatření, případně i vynutit soudem nařízenou hospitalizaci.

Postiženým i jejich rodinám pomáhají zvládat každodenní život psychosociální zařízení (např. psychosociální služby), která rovněž hrají významnou úlohu v péči poskytované pacientům se schizofrenií.

Léčba schizofrenie vyžaduje rozsáhlé odborné znalosti a zkušenosti. Často je to trnitá cesta, která začíná nelehkým stanovením diagnózy a pokračuje hledáním optimálních možností léčby, která je pro každého pacienta individuální. Důležitá je i motivace pacienta a jeho příbuzných ke spolupráci při léčbě.

Prognóza  

Při včasné a správně zvolené léčbě se 70–80 % všech pacientů, u nichž se onemocnění objevilo poprvé, zotaví během 3–6 měsíců od diagnózy. U 60–80 % pacientů se neobjeví recidiva, pokud v rámci dlouhodobé léčby užívají antipsychotika. Pokud pacient trpí dalšími duševními onemocněními (např. závislostí, depresí), léčba je komplikovanější a prognóza se může zhoršit. Přibližně třetina postižených na léčbu reaguje špatně nebo málo a potřebuje celoživotní podporu lékařů i svého nejbližšího okolí.

Co mohu jako příbuzný udělat v případě krize?

Pokud nastane psychiatrická krize (úplná ztráta kontaktu s realitou, rozsáhlé poruchy pohybového aparátu, silná rozčilenost, známky ohrožení sama sebe nebo druhých) nebo se objeví silné vedlejší účinky léků, kontaktujte neprodleně ošetřujícího lékaře. Není-li dostupný, volejte zdravotnickou záchrannou službu (tísňová linka 155). O vedlejších účincích léků vás informuje ošetřující lékař nebo lékárník.

Na koho se mohu obrátit?

Pokud máte podezření, že trpíte schizofrenií, případně byste chtěli pomoci někomu ve svém okolí, poradí vám nejlépe psychiatr. Situaci také můžete nejprve konzultovat s praktickým lékařem, který následně podnikne další kroky. Na psychiatrickou péči o děti a dospívající (do 18 let) se specializují dětští psychiatři.

Autor: gesundheit.gv.at (zdroj: NZIP)