Nechte rodiče utratit i vaše dědictví. Možná je to ten nejlepší dárek
Jednou po rodičích možná zdědíte byt. Nebo dům. Možná několik milionů korun. Ale co když by část těch peněz mohla udělat větší službu ještě dnes – jim? „Hlavně to tady jednou budete mít vy.“ Tu větu od rodičů slýchá spousta dospělých dětí. Je v ní láska, odpovědnost a touha něco po sobě zanechat. Jenže já si stále častěji říkám: opravdu je tohle to, co jako děti chceme? Já osobně bych byl mnohem raději, kdyby si moji rodiče dovolili část toho, co celý život budovali, také užít. A možná bychom jim to měli říkat častěji.
Zdroj: Zlaté stáří
„My už toho moc nepotřebujeme“
Naši rodiče a prarodiče vyrostli v jiné době.
Spořit bylo správné. Neutrácet zbytečně bylo správné. Něco vybudovat a předat dětem bylo správné.
A tak se někdy stane zvláštní věc.
Člověk sedí ve vlastním bytě nebo domě za několik milionů korun, ale zároveň přemýšlí, jestli není moc drahá dovolená. Jestli si opravdu může zaplatit pomoc s úklidem. Jestli nebude lepší těch pár tisíc zase nechat na účtu.
Majetek má.
Jen ho pro svůj život téměř nepoužívá.
A když se zeptáte proč, někdy přijde právě ona odpověď:
„To přece jednou zůstane vám.“
Možná bychom měli rodičům dát jedno důležité svolení
Představte si, že vám rodiče řeknou:
„Uvažujeme, že část hodnoty našeho bytu využijeme. Budete pak jednou dědit méně.“
Co byste odpověděli?
Já bych chtěl umět říct:
„Tak je to správně. Je to váš byt, vaše peníze a váš život.“
Protože dědictví není dluh, který nám rodiče musí splatit.
A jestli může jejich majetek znamenat několik lepších let života, více zážitků, větší klid nebo možnost pomoci někomu blízkému už dnes, stojí podle mě minimálně za to o tom mluvit.
Neříkám tím, že mají rodiče bezhlavě prodat svůj byt.
Právě naopak.
Velká majetková rozhodnutí ve vyšším věku mají být promyšlená a bezpečná.
Ale mezi možnostmi „nechat všechno tak, jak je“ a „prodat byt a odstěhovat se“ existuje mnohem více cest.
A první krok nestojí vůbec nic.
Je to rozhovor.
Zkuste letos místo dárku čtyři otázky
První říjen je Mezinárodním dnem seniorů.
Možná tedy letos rodičům kromě přání zdraví položte i otázku, kterou běžně nepokládáme:
„Kdybyste měli každý měsíc víc peněz, změnili byste něco ve svém životě?“
A pak třeba:
„Je něco, co si dnes zbytečně odpíráte?“
„Chcete opravdu svůj byt jednou nechat nám, nebo jen
předpokládáte, že to od vás čekáme?“
A nakonec tu nejdůležitější:
„Co byste si přáli vy?“
Možná zjistíte, že nic měnit nechtějí.
Výborně.
Ale možná poprvé uslyšíte o cestě, kterou by ještě chtěli podniknout. O strachu z budoucích výdajů. O pomoci, kterou by si rádi zaplatili. Nebo o tom, že vlastně nevědí, jaké možnosti se svým majetkem mají.
A pak stojí za to je zjistit.
1. října můžeme ten rozhovor vést i osobně
Právě na Mezinárodní den seniorů se v Lichtenštejnském paláci na pražské Kampě koná mezigenerační festival miXage.
Jeho myšlenka se mi líbí právě proto, že propojuje generace, které spolu někdy žijí velmi blízko – ale o některých věcech spolu mluví překvapivě málo.
Na festival půjdu také.
Nebudu tam mít stánek ani vlastní přednášku. Budu tam jako návštěvník – a rád tu příležitost využiji k několika osobním setkáním.
Pokud s rodiči řešíte jejich bydlení, peníze, dědictví nebo otázku, jestli lze využít hodnotu nemovitosti a přitom bezpečně zůstat doma, můžeme si na chvíli sednout.
Klidně přijďte společně s mámou, tátou, babičkou nebo dědou.
Nemusíte nic připravovat. A rozhodně nemusíte být rozhodnutí něco prodávat.
Mým cílem není každému doporučit stejné řešení. Někdy může být nejlepší radou právě:
„Nic neměňte.“
Pokud se chcete 1. října na miXage potkat, napište mi předem přes Zlaté stáří a domluvíme konkrétní čas.
A jestli na Kampu nepřijdete?
Udělejte alespoň jednu malou věc.
Zavolejte rodičům.
Ne proto, abyste řešili jejich majetek.
Zeptejte se jich:
„Mami, tati, žijete teď tak, jak chcete?“
A pak chvíli jen poslouchejte.
Možná jim k Mezinárodnímu dni seniorů nedáte žádný dárek.
Možná jim dáte něco cennějšího:
vědomí, že svůj život nemusí šetřit pro vás
Autor: Tomáš Erben, Zlaté stáří
