Externí tým psychologů posuzoval jednotlivce, páry i celé rodiny s dětmi, což nám umožnilo nahlédnout na přijetí dítěte do rodiny v celé jeho šíři – od potřeb dětí, které do rodin přicházejí, až po připravenost a kapacitu samotných rodin.

V náhradní rodinné péči jsou tyto dva pohledy neoddělitelné. Porozumění příběhu a potřebám dítěte jde ruku v ruce s porozuměním schopnostem, možnostem a limitům budoucích rodičů. Je to citlivá práce s „párováním“ – hledáním té nejlepší možné shody mezi dítětem a rodinou, aby vznikl vztah, který bude pro obě strany bezpečný, stabilní a naplňující.

Proto má smysl přemýšlet nejen o tom, jak zajistit, aby dítě mohlo psát nové kapitoly svého života v bezpečném a láskyplném prostředí, ale i o tom, jaké schopnosti a postoje by měli mít náhradní rodiče, aby to dokázali. Čím dál více se proto mluví o tzv. terapeutickém rodičovství, které přináší do náhradních rodin hlubší porozumění specifickým potřebám přijatých dětí, posiluje rodiče v jejich roli a pomáhá celému rodinnému systému lépe fungovat (Goldingová, 2022). Roste i komunita terapeutů pracujících s principy dyadické vývojové psychoterapie, zaměřené na posilování vztahu mezi náhradním rodičem a dítětem (Hughes, 2024).

Právě na potřebné schopnosti a postoje náhradních rodičů se zaměřuje kompetenční model pro výkon náhradního rodičovství, objevující se v metodických doporučeních MPSV (např. i k psychologickému posuzování žadatelů). Popisuje sedm klíčových oblastí důležitých pro zdravý vývoj přijatého dítěte a stabilitu náhradní rodiny:

• Schopnost pečovat o dítě a naplňovat jeho vývojové potřeby – umět dítěti zajistit vše potřebné pro jeho fyzický, emoční i sociální rozvoj, včetně podpory jeho zájmů a vzdělávání.

• Schopnost zajistit dítěti stabilitu – vytvářet předvídatelné prostředí, ve kterém má dítě jistotu, že o něj bude dlouhodobě postaráno.

• Schopnost zajistit dítěti bezpečí – chránit dítě před fyzickým i psychickým ohrožením a vytvářet pocit bezpečí doma i v běžném životě.

• Schopnost navázat s dítětem blízký vztah – budovat vzájemnou důvěru a citové pouto, které pomáhá dítěti cítit se přijato a milováno.

• Schopnost podporovat vztahy mezi dětmi a jejich rodinami – pomáhat dítěti udržovat kontakt s biologickými příbuznými, pokud je to pro něj bezpečné a prospěšné.

• Schopnost spolupráce – dokázat otevřeně komunikovat a spolupracovat s odborníky, úřady, školou a dalšími lidmi, kteří jsou pro dítě důležití.

• Schopnost seberozvoje a sebepéče – umět si říct o pomoc, pečovat o vlastní pohodu a hledat nové způsoby, jak být pro dítě co nejlepším rodičem.

Tyto kompetence nejsou „kontrolním seznamem“, který musí být od začátku stoprocentně odškrtnutý. Spíše slouží jako vodítko k zamyšlení nad silnými stránkami i oblastmi, které je možné nebo nutné rozvíjet, posilovat nebo teprve získávat. A měly by zájemce provázet i v době, když už se stane náhradním rodičem. Adaptací kompetencí do systému NRP, aby byly sledovány u žadatelů o NRP, ale i náhradního rodiče, se MPSV bude věnovat v rámci další své projektové aktivity.

A právě zde se otevírá prostor pro jednu z nejdůležitějších otázek rodin, které již děti mají – ať už vlastní biologické, nebo dříve přijaté. Připravenost na přijetí dalšího dítěte totiž není jen otázkou dobrého úmyslu, ale i reálných možností a kapacity rodiny.

Rodina s biologickými dětmi

Rodina, která pečuje o děti narozené do rodiny, by měla především zvážit, jak jsou její nezletilí členové psychicky křehcí, jaké mají specifické zdravotní, výchovné či jiné potřeby a jak zvládají přijímat a zpracovávat změny. Psychicky křehký jedinec je citlivější a zranitelnější vůči psychickému stresu či emocionálním výzvám, může se snadněji přetížit a hůře se adaptovat na novou situaci. Přijetí dalšího dítěte by pro něj mohlo být větší zátěží, než je žádoucí, a dobrý záměr by se mohl proměnit v nechtěné komplikace.

Děti se specifickými zdravotními či výchovnými potřebami mohou být myšlenkou přijetí nového člena rodiny nadšeny. Je však nutné realisticky zvážit, zda rodiče budou mít kapacitu dlouhodobě pečovat o další dítě, jehož potřeby mohou být stejně nebo dokonce více náročné. Přijetí dítěte do NRP je tak trochu (řečeno samozřejmě s nadsázkou) jako „Kinder-vajíčko“ – víte, že uvnitř je hračka, ale přesně nevíte, jaká. I při pečlivém posouzení je možné potřeby dítěte odhadnout jen s určitou pravděpodobností a mnohé se projeví až časem.

Klíčová je i schopnost rodiny zvládat změny. Představte si, že se jedete seznámit s dítětem, které by se mohlo stát součástí vaší rodiny. Rozhodnete se ho přijmout a začíná proces předávání. Ten může trvat dny, týdny i měsíce a pozornost rodičů se v té době často soustředí na nové dítě. Jak to ponese vaše vlastní dítě? Dokáže se mu věnovat někdo jiný z rodiny? Jak zvládne přesun pozornosti, jinou atmosféru a nové rodinné uspořádání? Tyto otázky je dobré otevřít i s dětmi samotnými.

Rodina s přijatými dětmi

Rodina, která již pečuje o děti, které byly v minulosti do rodiny přijaty, by měla vždy pečlivě zvažovat přijetí dalšího člena. Každé přijaté dítě samo o sobě má specifické potřeby, ať už jsou v daném čase viditelné nebo ne. Víme, že některá vývojová období jsou k rodičům laskavější a některá méně (např. puberta). Také víme, že v důsledku vývojového traumatu je u pěstounských či adoptivních dětí často narušen emoční či sociální vývoj a ony tak mohou reagovat jinak, než by se u nich vzhledem k jejich věku dalo očekávat. Jsou různě tradované mýty – např. že rozestup mezi přijatými sourozenci by měl být minimálně dva roky atd. Zastáváme stanovisko, že tak, jako každé dítě je jedinečné, tak i každá rodina je jedinečná a zaslouží si tudíž individuální posouzení, nelze uplatňovat nějaké obecné pravdy. Faktem však zůstává, že mnoho dětí přijatých se potýká s následky komplexního vývojového traumatu.

Vždy bychom měli uplatňovat hledisko toho, že dítě, které by do rodiny mělo přijít, by nemělo být řešením situace v rodině či vztahu (např. snaha o znovuobnovení partnerského vztahu společným projektem – přijetím dítěte) či záplatou na touhu po sourozenci (aby na něj byl kladen požadavek, že má být pro někoho „parťákem“).

A proč ne? Mnoho dětí v náhradních rodinách se potýká s následky raného traumatu a neadekvátního uspokojování jejich fyzických, psychických a emocionálních potřeb. Metaanalýza z roku 2018 poukázala na to, že 40 % dětí v pěstounské péči vykazuje vývojové nebo psychické problémy, včetně nejisté vazby (Vasileva, Petermann, 2018).

Výzvy a přínosy

Přijetí dítěte do pěstounské péče může přinést i cenné přínosy pro biologické děti – rozvoj empatie, sociální inteligence, porozumění různým životním příběhům či schopnost spolupracovat a řešit konflikty. Rodina se může obohatit o nové zvyky a kulturní perspektivy. Děti se zároveň učí hodnotě solidarity a pomoci druhým (Noble-Carr a kol., 2015).

Rádi bychom zdůraznili, že tyto postřehy vycházejí z praxe a nejsou dogmatem. Slovy Malého prince – jsme „zodpovědní za toho, koho jsme k sobě připoutali“. Proto je dobré rozhodnutí o přijetí dítěte dělat s plným vědomím reálných možností rodiny a s ohledem na načasování. Někdy totiž není špatný samotný záměr, ale právě chvíle, kdy se ho snažíme uskutečnit.

Zdroj: Rodinná síť

Hughes, D.: Dyadická vývojová psychoterapie jako rodinná terapie attachmentu. 65. pole, 2024

Goldingová, K.S.: Terapeutické rodičovství: Metodika pro výuku pěstounů a adoptivních rodičů. 65. pole, 2024

Noble-Carr, D., Farnham, J., Dean, C., & Barry, E. (2015). Needs and Experiences of Biological Children of Foster Carers. Research to Practice Series, Issue 8, January. Canberra: Institute of Child Protection Studies, ACU.

Vasileva M., Petermann F.: Attachment, Development, and Mental Health in Abused and Neglected Preschool Children in Foster Care, Trauma, Violence & Abuse, Vol. 19, No. 4 (October 2018) pp. 443-458 (16 pages), Sage Publications, Inc.

Mgr. Eliška Valouchová

Mgr. Petra Maxová

Bc. Silvie Pazderová