„Já jsem to nebyl.“ Přitom moc dobře víme, že byl. „Paní učitelka nám nic nedala.“ Úkol ale v systému svítí už od rána. „Já jsem si ten bonbon nevzal.“ A obal leží pod postelí.

Dětská lež dokáže rodiče rozčílit, znejistit i zranit. Zvlášť když se opakuje. Než ale začneme řešit, jak dítě přimět, aby nelhalo, stojí za to položit si ještě jednu otázku: Co se právě teď snaží svou lží vyřešit?

Lhaní není výsadou „problémových“ dětí

Děti začínají vědomě říkat nepravdu už v předškolním věku. S věkem se mění nejen důvody, proč lžou, ale také jejich schopnost udržet nepravdivý příběh konzistentní. Vývoj lhaní souvisí mimo jiné s tím, jak dítě postupně chápe myšlení a perspektivu druhých lidí, tedy že někdo jiný může vědět nebo věřit něčemu jinému než ono samo.

Paradoxně tedy určitá schopnost zalhat souvisí také s rozvojem sociálního poznávání. To samozřejmě neznamená, že máme ze lži jásat. Znamená to ale, že samotný fakt, že dítě někdy lže, není důkazem narušeného charakteru ani špatné výchovy.

Proč děti lžou? Důvody se liší

Neexistuje jeden univerzální důvod. Dítě může chtít uniknout nepříjemnému následku nebo něco získat. Někdy se snaží chránit kamaráda či někoho blízkého. Jindy přikrášluje skutečnost, aby lépe zapadlo mezi ostatní.

Existují také takzvané prosociální či „bílé“ lži – například když dítě nechce druhého člověka ranit. Výzkumy ukazují, že děti dokážou nepravdu k těmto různým účelům používat už v předškolním věku.

Když je za lží strach

A někdy je za lží prostě strach. Dítě rozbije vázu. Dospělý se zeptá: „Kdo to udělal?“ A dítě, které stojí vedle střepů, odpoví: „Já ne.“

Z pohledu dospělého je situace absurdní. Vždyť je naprosto jasné, že jsi to byl! Proč mi ještě lžeš? Jenže dítě může v té chvíli řešit něco úplně jiného než otázku pravdy a lži: Co se teď stane? Budeš na mě křičet? Potrestáš mě? Budeš mě mít pořád rád? Jsem v bezpečí, i když jsem něco pokazil?

Právě způsob, jakým dospělí na provinění reagují, může mít význam. Studie Victorie Talwar a Kanga Lee porovnávající dvě školní prostředí zjistila, že děti vyrůstající v prostředí s velmi tvrdými tresty lhaly při zakrývání vlastního provinění častěji a jejich lži byly propracovanější než u dětí z méně represivního prostředí.

Výsledky tedy rozhodně nepodporují jednoduchou představu, že čím přísnější trest za lež, tím poctivější dítě.

Dětská lež v náhradní rodinné péči

Tady je potřeba být opatrní. Není možné říct, že děti v náhradní rodinné péči lžou více proto, že zažily trauma. Pro takové obecné tvrzení nemáme dostatečnou výzkumnou oporu.

Víme ale, že mnoho dětí přicházejících do náhradní péče má za sebou zkušenosti se zanedbáváním, ztrátami, změnami pečujících osob nebo dalšími nepříznivými událostmi. Ty mohou být spojeny s obtížemi v regulaci emocí, chování a ve vztazích.

Dítě si do nové rodiny přináší své předchozí zkušenosti. Některé projevy jeho chování mohou být obrannými mechanismy, jimž jeho okolí nemusí na první pohled rozumět.

Proto může být u konkrétního dítěte užitečné ptát se nejen: Proč zase lže? Ale také: Co mu tahle lež právě teď umožňuje?

Chrání se před očekávaným trestem nebo studem? Bojí se reakce dospělého? Nebo jde o obyčejný dětský pokus dostat se z průšvihu? Odpověď ale musíme hledat u konkrétního dítěte, nikoli automaticky v jeho minulosti.

Výzkumy raného vývoje ukazují význam citlivého, stabilního a předvídatelného pečovatele pro rozvoj regulace stresu. Konzistentní péče dává dítěti opakovanou zkušenost, že svět a vztahy mohou být předvídatelné. A právě zkušenost „udělal jsem chybu a vztah přesto vydržel“ může být pro některé děti mimořádně důležitá.

„Tak mi řekni pravdu!“ Tlak někdy přiznání ztěžuje

Čím víc dospělý tlačí, tím obtížnější někdy pro dítě může být pravdu říct.

„Podívej se mi do očí a řekni mi, že jsi to neudělal.“
„Nelži mi!“
„Já stejně vím, jak to bylo.“

A dítě dál zapírá. V tu chvíli už nemusí jít jen o původní prohřešek. Dítě se dostalo do situace, ze které neumí bezpečně vystoupit. Přiznáním by muselo nejen uznat původní chybu, ale také připustit, že několik minut lhalo.

Stud a strach narůstají a s nimi může růst i potřeba držet se své verze. U dítěte, které se ve vztazích teprve učí bezpečí, to může být myšlenka: Udělal jsem něco špatně, jsem špatný, nebudou mě mít rádi.

To samozřejmě neznamená přehlížet lež nebo rezignovat na hranice.

Co dělat, když dítě zalže?

Trauma respektující přístup někdy bývá mylně chápán jako: Dítě má těžkou minulost, takže mu všechno projde. Právě naopak. Dítě potřebuje hranice, předvídatelnost a jasně vědět, co se od něj očekává.

Neexistuje jedna věta, po které dítě přestane lhát. Pomoci ale může několik principů:

• Oddělit dítě od jeho chování. „To, co jsi udělal, není v pořádku“ není totéž jako „jsi lhář“.
• Nevytvářet zbytečný výslech, pokud už fakta známe. Místo „Vzal jsi ty peníze?“ můžeme říct: „Vím, že sis ty peníze vzal. Potřebujeme teď společně vyřešit, co s tím.“
• Zajímat se o důvod. Nejen „Proč jsi mi lhal?“, které může znít jako obvinění, ale třeba: „Co sis myslel, že by se stalo, kdybys mi řekl pravdu?“
• Nastavit přiměřený a předvídatelný důsledek. Bezpečí neznamená bezbřehost. Dítě potřebuje vědět, co se od něj očekává a proč. A také co bude následovat, pokud dohodnuté pravidlo nedodrží. Důsledek by měl souviset s tím, co se stalo, a neměl by dítě zahanbovat ani ohrožovat jeho pocit bezpečí.
• Ocenit pravdu, i když přišla pozdě. „Jsem ráda, že jsi mi to nakonec řekl. Teď můžeme řešit, co se stalo.“
• Nechat otevřenou cestu zpět. Dítě, které jednou zalhalo, potřebuje možnost svou výpověď opravit, aniž bychom jeho přiznání proměnili v další ponížení.

Proč pomáhá oceňovat pravdu

Výzkumy ukazují, že pouhé vysvětlování, že lhát je špatné, nemusí stačit. Děti často dobře vědí, že mají říkat pravdu, a přesto svou chybu zapírají.

Některé studie naopak zjistily, že když dítě předem přijme závazek říci pravdu, pravděpodobnost pravdivého sdělení se zvyšuje, i když výsledek závisí také na věku dítěte a způsobu dotazování.

Pro běžný rodinný život z toho samozřejmě nemusíme vyrábět soudní přísahu. Důležitější je opakovaná zkušenost, že přiznání chyby problém nezvětší, ale otevře cestu k jeho řešení.

Když se lhaní opakuje

Jednotlivá dětská lež obvykle není důvodem k panice. Zpozorněte, když:

• je lhaní velmi časté;
• výrazně zasahuje do vztahů dítěte;
• doprovází krádeže, agresi či jiné rizikové chování;
• dítě vytváří rozsáhlé nepravdivé příběhy, které mají závažné důsledky.

V takové situaci může být na místě odborná pomoc. Ne proto, aby někdo dítěti vysvětlil, že „se nesmí lhát“, ale aby společně s rodinou hledal funkci tohoto chování, jeho spouštěče a způsoby, jak dítěti pomoci zvládat situace jinak.

Pravda potřebuje odvahu i bezpečný vztah

Když dítě zalže, potřebujeme řešit, co udělalo. Neměli bychom ale přestat přemýšlet o tom, co se děje uvnitř něj.

Protože rozdíl mezi větami „Jak tě mám donutit, abys nelhal?“ a „Co potřebuješ, aby pro tebe bylo možné říct mi pravdu?“ je obrovský.

Neznamená to tolerovat lež. Znamená to budovat vztah, ve kterém dítě postupně zjistí, že může přijít a říct: „Něco jsem provedl.“ A vědět, že bude následovat rozhovor, náprava škody nebo přiměřený důsledek, ale ne ztráta vztahu.

Pravda totiž potřebuje nejen odvahu dítěte. Potřebuje také dospělého, kterému je bezpečné ji říct.

Zpracovala redakce eMaminy (zdroj: Rodinná síť / autorka: Jiřina Maleňáková)