Jako žena, která byla v dětství adoptovaná, jsem o vlastním rodičovství přemýšlela velmi intenzivně. Možná víc než většina lidí jsem si uvědomovala, že těhotenství nemusí přijít, že se nemusím stát biologickou matkou, nebo dokonce matkou vůbec. Současně se objevovaly otázky, které mě provázely dlouhou dobu. Nemohu svému dítěti předat genetickou vadu, dědičné onemocnění nebo syndrom, který se u mě zatím neprojevil? Nepřinese si kvůli mně do života něco, co ho bude trápit? A není vlastně sobecké přivádět na svět vlastní dítě, když tolik jiných stále čeká na rodinu?

Sdílená DNA jako hluboká lidská potřeba

O tom, že jsem adoptovaná, jsem začala otevřeně mluvit až v dospělosti. Nejprve prostřednictvím svého blogu a později také v knize. Lidé z mého okolí tak můj příběh dobře znají. Když jsme se s manželem vzali, začaly přicházet otázky na děti. To je poměrně běžné. V našem případě ale měly ještě další rozměr.

Mnozí se mě ptali, jestli právě proto, že jsem sama adoptovaná, plánujeme také dítě osvojit. A právě tyto otázky ve mně otevřely další vlnu nejistoty. Měla jsem pocit, že se ode mě takové rozhodnutí vlastně očekává.

Jenže adopce není jednoduchá cesta. Je to vědomé rozhodnutí přijmout dítě za vlastní a stát se jeho rodičem. Předchází mu nejen oficiální příprava, ale především dlouhá cesta psychického i mentálního zvažování. Člověk si musí být jistý, že je připraven přijmout všechno, co si dítě přináší.

Můj manžel v tom měl jasno. Já si tak jistá nebyla. Druhým důvodem, proč jsme se zatím pro osvojení nerozhodli, byla moje silná touha poznat biologickou blízkost. Přála jsem si mít ve svém životě člověka, se kterým budu sdílet DNA, kterému budu podobná a který bude podobný mně.

Možná to někomu může připadat sobecké. Jenže kdo nikdy nepoznal své biologické kořeny a nesetkal se se svou původní rodinou, jen těžko pochopí pocit osamění a vědomí, že na světě vlastně nemáte nikoho, kdo by byl vaší biologickou součástí.

Narodila se prvobabička

A pak přišlo dítě. Dítě, které jsem nosila pod srdcem. S jeho příchodem se otevřela další kapitola plná nových emocí a otázek.

Jedna z prvních patřila mojí mamince. Přemýšlela jsem, jestli pro ni nebude bolestivé vidět mě těhotnou, když ona sama po dítěti tolik toužila, ale nikdy se jí nepodařilo otěhotnět.

Nebylo.

Měla z našeho miminka upřímnou radost, byla nám po celou dobu nablízku a podporovala mě s otevřeností, která mě dodnes dojímá. Bez výčitek, bez bolesti, bez smutku.

Řekla mi jen, že mi nemůže radit s něčím, co sama nikdy nezažila. A tak vlastně prožívala moje těhotenství společně se mnou – trochu jako prvorodička.

A zároveň jako prvobabička.

Dlouho odkládané emoce

Po narození našeho dítěte přišly obavy, nejistota i ohromný pocit zodpovědnosti. Myslím, že právě to prožívá většina novopečených rodičů. Já jsem ale vedle toho zažívala ještě něco navíc.

Prvních sedm měsíců svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu. A právě prvních sedm měsíců života mého syna ve mně probudilo mimořádně silné emoce.

Instinkt mi velel jediné – nenechat své dítě plakat, nepředávat ho z náruče do náruče a být mu co nejblíž. Připadala jsem si jako lvice, která chrání své mládě před každým, byť jen domnělým nebezpečím. Kontaktní rodičovství nebylo důležité jen pro naše miminko. Měla jsem pocit, že pomáhá uzdravovat i část mě samotné.

Ve chvíli, kdy mi došlo proč, jsem se rozplakala. A nešlo přestat. Dny, možná týdny jsem oplakávala sama sebe jako malé miminko. Nikdy by mě nenapadlo, že v sobě stále nosím pocity z úplného začátku svého života. Přesto tam byly a vynořily se s překvapivou silou, jako by se všechno odehrálo teprve nedávno.

Najednou se vrátil strach z opuštění, hluboký pocit samoty, bezmoci i smutku. Vlna emocí mě úplně zaplavila. Zároveň ale narážela na něco, co jsem tehdy jako miminko neměla – na bezpečí, lásku a jistotu, které jsme od prvního okamžiku dopřávali našemu malému lvíčeti.

Vstříc klidnějším vodám

Když se dnes za tímto obdobím ohlížím, cítím především obrovskou vděčnost.

Jsem vděčná za to, že jsem byla adoptovaná a můj život se vyvíjel právě tak, jak se vyvíjel. Stejně tak jsem vděčná za možnost přivést na svět vlastní dítě i za podporu a pocit bezpečí, které mě na této cestě provázely. Díky nim jsem mohla začít hojit své vlastní vnitřní miminko.

Dnes jsem vděčná dokonce i za bolestné chvíle, které tehdy přišly. Objevily se ve správný okamžik – ve chvíli, kdy jsem byla připravená je přijmout, pochopit a postupně zpracovat.

Ty pocity nezmizely. Pořád jsou součástí mého života. Jen už nepřipomínají rozbouřené moře. Staly se spíš klidnou zátokou, do které občas přijdou vlny, ale už nemají sílu mě pohltit.

Zpracovala redakce eMaminy (zdroj: Rodinná síť/Tereza Navrátilová)