Podívejme se na nejčastější věty, které rodiče říkají v dobré víře – a jak je můžeme přeformulovat tak, abychom děti nebrzdili, ale naopak posílili:

1. Namísto: „Upadneš!“

Zkuste říct:

• „Pořádně se drž, zvládneš to.“

• „Když půjdeš pomalu, budeš mít lepší rovnováhu.“

• „Všiml/a sis, jak je ten povrch kluzký? Jak bys to zvládnul/dla?“

Proč?

Předjímáním pádu vkládáme dětem do hlavy nejistotu. Pojmenujme situaci
a nabídněme řešení – beze strachu.

2. Namísto: „To nedělej, je to nebezpečné!“

Zkuste říct:

• „Toto je trochu náročnější. Chceš se podívat, jak to dělají jiné děti?“

• „Kde se chceš chytit, abys neupadl/a?“

Proč?

Dítěti nepomáhá paušální označení „nebezpečné“. Pomáhá mu, když ho učíme vnímat riziko a přemýšlet nad vlastní strategií.

3. Namísto: „Na tohle si ještě malý/á.“

Zkuste říct:

• „Zajímá tě to, viď? Pojďme společně vyzkoušet první krok.“

• „Pokud chceš, budu u tebe, když to budeš zkoušet.“

• „Můžeš si to prohlédnout, a když se budeš cítit připraven/a, zkus to.“

Proč?

Občas můžeme dětem nechtěně vyslat signál, že na něco nemají. Dovolme jim zkoumat vlastní limity – v bezpečném prostoru a s naší oporou.

4. Namísto: „Aaale, neboj!/ Nemáš se čeho bát.“

Zkuste říct:

• „Chápu, vypadá to strašidelně. Co by ti pomohlo, aby ses cítil/a jistěji?“

• „To je v pořádku, že se bojíš. Každý se občas bojí. I já se kdysi bál/a klouzat z této skluzavky.“

• „Zkusíme to společně, krok po kroku.“

Proč?

Strach se nezruší příkazem. Pokud ho přijmeme jako přirozenou součást učení, děti se s ním naučí pracovat – a neztratí chuť zkoušet dál.

5. Namísto: „Podívej, jiné děti to zvládly!“

Zkuste říct:

• „Každý má své tempo. Ty se učíš svým způsobem.“

• „Vidím, že na to jdeš jinak – to je super, ukaž mi, jak jsi to vymyslel/a.“

• „Není důležité být nejrychlejší, ale odvážný.“

Proč?

Srovnávání demotivuje. Dítě se potřebuje soustředit na svůj pokrok, nikoli na cizí výkony.

6. Namísto: „Vždyť jsem ti říkal/a, že upadneš!“

Zkuste říct:

• „Vidím, že to bolelo. Chceš objetí nebo náplast?“

• „Stalo se. Společně to zvládneme.“

• „I z toho se něco naučíme. Příště to půjde lépe.“

Proč?

Kritika po pádu dítě zahanbí. A to nechceme. I tak už má z pádu špatný pocit. Namísto toho ho naučme, že chyba není problém, ale příležitost.

7. Namísto: „Tohle nedělej, ublížíš sobě nebo někomu jinému!“

Zkuste říct:

• „Vypadá to jako zábava, ale může to někoho nečekaně trefit. Podívejme se společně na to, jak si s tím hrát bezpečně.“

• „Z hůlek můžeme také něco postavit. Zkusíme to spolu?“

• „Chceš si hrát na šéfkuchaře? Dám ti bezpečný nůž a ukážu ti, jak krájet.“

Proč?

Děti nemají záměr zranit sebe nebo jiné – většinou jen zkoušejí, co všechno lze. Pokud je hned zastavíme výstrahou, že něco není „dovoleno“ nebo je to „nebezpečné“, potlačíme jejich kreativitu i chuť zkoušet. Když je však vedeme k tomu, jak dělat věci bezpečně, učíme je odpovědnosti.

A pokud se navzdory tomu něco stane, není třeba dělat paniku. Stačí bezbolestná sada pro ošetření ran EASY CARE od Hartmann, klidný přístup a povzbuzení.

NEZAPOMEŇTE:

Malé rány potřebují nejen dezinfekci, ale také lásku a trpělivost. EASY CARE – sada pro ošetření menších krvácejících i nekrvácejících ran od značky Hartmann je navržena tak, aby jemně a bezbolestně chránila dětskou pokožku, a zároveň poskytla symbolické „vše bude v pořádku“.

Takže příště, až budete chtít říci „Dávej pozor, upadneš!“, zkuste to jinak. A když přece upadne? Nastříkáte, usušíte, obvážete, dáte pusu, objetí a jde se dál.

Autor textu: HARTMANN – RICO a.s.

Foto: shutterstock.com