Eliško, vystudovala jste přírodovědeckou fakultu, založila jste si firmu, kde pracujete se dřevem, a teď kniha. Co bylo tím impulsem, který vás přivedl k myšlence psát?

Popravdě řečeno, kniha byla asi taková tvůrčí náplast, potřebovala jsem něco tvořit. Věděla jsem, že s miminkem se do dílny jen tak nedostanu, není to jako když si člověk skočí do kanceláře něco zařídit, tam si to dokážu představit i s miminkem. V dílně je hluk a prach, prostředí není moc vhodné pro děti. S představou knihy mi vznikalo něco pod rukama a mohla jsem k ní odskočit opravdu mezi spánky, večer po uspání nebo při chvilce klidu. Dávalo mi to takový zvláštní pokoj na duši, že dělám i něco jiného, než že přebaluji a kojím.

Přírodní vědy a práce se dřevem jsou založeny na preciznosti, logice a hmatatelném výsledku. Jak náročný, nebo naopak osvobozující, byl přechod k psaní o tak neuchopitelných a intenzivních tématech, jako jsou emoce, úzkosti a duševní stavy v šestinedělí?

Vlastně to bylo dost osvobozující. Práce se dřevem je logisticky náročná. Člověk si toho musí hodně nachystat, než vůbec začne něco tvořit - od shánění dřeva, hoblování nebo první nákresy. Najednou mi přišlo strašně jednoduché jen tak usednout k počítači a moct začít psát. Člověk hned viděl, co napsal a kolik už toho má. Zároveň, já jsem vždy ráda psala, bavilo mě to i ve škole, milovala jsem slohovky. Taky miluju autentičnost, jsem takový typ člověka, který nerad chodí kolem horké kaše a často jsem i na svých sociálních sítích otevírala třeba nelibá témata spojená s podnikáním. O emocích a myšlenkách se mi popravdě píše daleko lépe než kdybych měla napsat kupříkladu nějaký příběh s detailním popisem postav.

Ano. Vaše kniha je velmi autentická a osobní – sdílíte osobní zkušenosti a snažíte se podpořit ženy, které procházejí podobným obdobími. Jaké to tedy bylo, psát o sobě takto otevřeně?

Zpočátku pro mě bylo náročné mluvit o takto citlivém tématu, ale docela rychle to vyšumělo, když mi začaly chodit první ohlasy žen, jak jsou rády, že si mohou něco takového přečíst.

Začalo to vlastně všechno na mém Instagramu @mystromy_, který jsem měla paradoxně založený kvůli svojí značce, takže tam bylo vlastně jen dřevo a vše spojené s tím. Asi tím, jak jsem se v šestinedělí cítila sama a odříznutá od života, jsem si tam prostě sem tam něco o mateřství napsala a prakticky hned mi začaly chodit podporující zprávy plné pochopení a nebo děkovné zprávy, že to téma otevírám. V tom mi to hned došlo, že tohle je něco, co by si zasloužilo více pozornosti.

Aby to ale neznělo tak jednoduše, často si uvědomuji, že kniha je velmi osobní a občas se cítím zranitelně, když si představím, že třeba na ulici potkám někoho, kdo ji četl a ví o mně a mých nejbližších všechny tyhle věci.

Pocit zranitelnosti při tak otevřené zpovědi je naprosto pochopitelný, ale ohlasy potvrzují, jak je důležité o tématu mluvit. Ještě náročnější muselo být skloubit psaní s každodenní realitou mateřství, protože kniha vznikala v době, kdy jste sama prožívala toto intenzivní období. Jak se Vám dařilo skloubit péči o miminko s psaním? Byla to spíše terapie, nebo další břemeno?

Řekla bych, že ze začátku to byla terapie a až po čase břemeno. První půl rok byl sice náročný, ale miminko hodně spí. Přestože malá spala třeba na mně, nebo v nosítku, tak jsem si psala poznámky třeba jen do mobilu nebo si nahrávala hlasovky, které jsem pak přepisovala do počítače. Kniha ale vznikala přes dva roky a když už byla dcera starší, aktivnější a méně spala, tak to bylo samozřejmě náročnější. Psaní knihy je totiž celkem složitá věc, nefunguje to tak, že si sednete k počítači a píšete, potřebujete mít tu správnou flow. A tu jsem většinou měla, když jsem nemohla psát. :D Často jsem si tedy naškrábala nějaké poznámky na papír a pak luštila, co jsem tím vlastně chtěla říct. Abych byla tedy naprosto upřímná, ke konci jsem se nemohla dočkat, až knihu budu mít hotovou a nebudu jí muset věnovat všechen volný čas.

Součástí knihy jsou skutečné příběhy jiných žen, nabízí také odborný pohled psycholožky, kuchařky, ale i báseň. Co Vás vedlo k tomu, mít v knize i jiné ženské hlasy a žánry? Co jste od toho očekávala? A splnilo se to?

Příběhy ostatních žen jsem tam chtěla mít hned od prvního nápadu na knihu. Je mi jasné, že každý prožitek šestinedělí je naprosto autentický a každý se v něčem liší. Žádná žena to nemá úplně stejné. Chtěla jsem, aby ty příběhy šestinedělí byly variabilní. Některý příběh je spíše náročný, některý podporující a další inspirující. Přišlo mi skvělé do knihy zakomponovat různá témata, která se šestinedělí týkají - jako je třeba i strava.

Taky se mi líbila představa, že kniha je čistě ženská záležitost. Na knize pracovaly jen ženy - od grafiky, přes ilustrace, sazbu, korekci. Přišlo mi to fajn tematické.

Zajímavé pojetí. A vlastně je to skvělé, že kniha vznikala jako čistě ženská záležitost.

Kniha ukazuje, že se nejedná o jeden, ale o tisíce různých příběhů. Přesto se zdá, že tato etapa zůstává ve společnosti tabu. Co je podle Vás tím hlavním důvodem, proč se v naší společnosti tak málo mluví o šestinedělí?

Tohle je otázka, nad kterou jsem přemýšlela celou dobu. Osobně si myslím, že je to tím, že žádná žena nechce přiznat, že se v té nové roli necítí nejlíp hlavně kvůli tomu miminku. V knize to popisuji tak, že přece žena nemůže hanit svoje vlastní dílo. Jenže tady to vůbec není o těch miminkách, ta jsou dokonalá tak jak jsou. Je to o nás, o našich pocitech a co si budeme, i hormonech, které nemáme vlastně vůbec pod kontrolou. 

Myslím si, že se o tom nemluví, protože ženy nechtějí, aby to nevyznělo, že nemají rády svoje dítě, protože tak si to každý hned vyloží. S tím to ale nemá nic společného a ani já jsem to tak neměla. Bojovala jsem sama se sebou, ne s tím miminkem. I tak je to velmi osobní a myslím si, že spousta lidí to tak bohužel pojme.

To je silné a upřímné zjištění. Proto je důležité, aby se o tomto období dozvědělo i nejbližší okolí. Komu dalšímu byste knihu doporučila?  Měli by si ji přečíst i partneři, rodiče, prarodiče nebo kamarádky, aby byli skutečnou oporou?

Já bych tu knihu doporučila asi každému, kdo je v kontaktu s čerstvou maminkou a chce ji lépe pochopit. Příchod nového člena rodiny je zpravidla obalen růžovou vatou. Nový život, dar, poslání. Což je samozřejmě všechno pravda, ale dál už moc lidí nepřemýšlí - co čerství rodiče, jak to zvládají, přece jen přichází naprosto jiný život, vše je vzhůru nohama. Schválně zmiňuji rodiče, protože i pro otce je tahle situace velice náročná a popravdě, o tom už se vůbec nemluví a sama bych se na to chtěla více zaměřit.

Myslím, že to může být velmi terapeutické i pro prarodiče, konkrétně pro babičky, protože vím, že se jich na jejich pocity a prožitky v tomto období třeba nikdo za celý život nezeptal.

Vaše kniha tedy může posloužit také jako terapeutický nástroj i pro starší generaci a pomoci tak shodit tu "růžovou vatu". Kniha je plná příběhů a rad, ale kdybyste měla vybrat jen jednu větu nebo myšlenku, kterou si má čtenářka odnést, která by to byla?

Pokud to má být jedna jediná myšlenka, tak asi ta, že čas léčí. Nechtít od sebe zázraky a netlačit na sebe.

Ano, to je bezpochyby důležitá myšlenka, kterou si potřebuje připomínat každá maminka.

Šestinedělky jsou Vaším knižním debutem. Považujete téma za uzavřené, nebo plánujete v tomto otevřeném duchu pokračovat a navázat na téma mateřství i v dalších knihách?

Nepovažuji téma za uzavřené, ale na další knížky se zatím nechystám. Chtěla bych být aktivnější na sociálních sítích @sestinedelky a více témat otevírat tam. Ale bůh ví, co čas přinese, je pravda, že s téměř tříleťačkou ke mně námětů na knihu přichází každý den několik :D  

Děkujeme, Eliško, za odvahu a otevřenost, s jakou toto téma otevíráte, a přejeme hodně úspěchů při Vašich dalších aktivitách.

Rozhovor s Eliškou Kašparcovou ukázal, že šestinedělí je sice nejpřirozenější, ale zároveň jedno z nejvíce izolujících a nepochopených období v životě ženy. Eliščina kniha "Šestinedělky" nabízí nejen upřímnou zpověď, ale i široký podpůrný kruh pro všechny, kteří chtějí toto období prožít s větší empatií a klidem.

Ať už jste čerstvá maminka, partner, nebo babička, poselství je jasné: čas léčí, netlačte na sebe a nebojte se mluvit. Právě otevřenost, kterou Eliška prosazuje, je klíčem k tomu, aby se z náročné životní etapy stala snesitelnější a podporovaná cesta.

Rozhovor vznikl ve spolupráci: Eliška Kašparcová, Tereza Dejmková a redakce eMaminy
Foto: Adriena Trajda