Jak se měnil pohled na adopci

Pohled na náhradní rodinnou péči prošel za poslední desetiletí obrovskou proměnou. V minulosti bylo téma původní rodiny v adopci naprostým tabu. Automaticky se předpokládalo, že nová, milující rodina zcela vymaže minulost a biologičtí rodiče byli vnímáni jako cizí lidé, kteří dítěti nemají co nabídnout. Pokud adoptovaný člověk v dospělosti projevoval touhu najít svou matku, okolí to často považovalo za selhání adopce a důkaz, že se v nové rodině necítil dobře.

Zlom nastal v 70. letech minulého století, kdy začaly vycházet první knihy napsané samotnými adoptovanými autory. Ti se jako přes kopírák shodovali v tom, že neznalost vlastních kořenů pro ně byla celoživotní zátěží. Jako děti v noci tajně mysleli na svou biologickou matku a vyhlíželi ji na ulici. Protože se o tom báli mluvit, zůstávali se svými pocity úplně sami a prožívali pocity viny.

Díky této osvětě se přístup k adopci ve světě uvolnil. V USA je dnes pouhých 5 % adopcí zcela uzavřených, k velké otevřenosti se kloní i skandinávské země. Státy bývalého sovětského bloku, včetně České republiky, však stále zůstávají věrné tradičnímu, uzavřenému modelu. Výzkumy přitom jasně dokazují: pokud má dítě přístup ke své historii, paradoxně mnohem lépe prospívá a hlouběji se zakoření ve své nové, adoptivní rodině.

Když chybí kousky skládačky

Pro lidi, kteří v adopci nevyrůstali, je touha po biologických kořenech často těžko představitelná. Naše propojení s předky, rodinnou historií a genetikou bereme jako naprostou samozřejmost. Odborníci v této souvislosti používají termín genealogické zmatení. Adoptované děti se totiž v některých ohledech cítí ve své nové rodině odlišné – zkrátka do ní geneticky nezapadají, což potvrzují i komunity adoptovaných na sociálních sítích: „Adoptovaní mají dvě rodiny, ale ani v jedné se necítí plně doma.“

Budování zdravé identity je pro tyto děti nesmírně náročné. V hlavě jim neustále rotují dvě zásadní otázky: „Kdo?“ a „Proč?“. Potřebují vědět, po kom mají barvu očí a proč je jejich biologičtí rodiče opustili. Dokud na tyto otázky nedostanou pravdivé odpovědi, jejich mysl je tím neustále zaměstnána.

Důležité uvědomění

Adoptované děti setkáním s biologickou matkou nehledají nový citový vztah. Ten plnohodnotně mají se svými adoptivními rodiči. Hledají pouze pravdivé informace o sobě samých, které jim pomohou pochopit, kým vlastně jsou.

Proč děti před rodiči raději mlčí

Známý terapeut v oblasti adopce David Brodzinsky potvrdil, že touhu znát své rodiče v sobě nosí všichni adoptovaní. Pokud někteří tvrdí, že je to nezajímá, bývá to nejčastěji ze dvou důvodů.

Ochrana adoptivních rodičů

Děti jsou extrémně citlivé a podvědomě vycítí strach nebo nejistotu svých adoptivních rodičů. Pokud vnímají, že je toto téma pro tátu a mámu bolestivé, raději svou potřebu potlačí.

Strach z opuštění

Dítě může mít vědomou či nevědomou obavu, že pokud přizná touhu poznat biologickou matku, adoptivní rodiče ho přestanou mít rádi nebo ho opustí.

Často se pak stává, že adoptovaní začnou po svých kořenech pátrat až v dospělosti, nebo dokonce až po smrti adoptivních rodičů, aby jim neublížili. Výroky typu „řekneme ti to, až budeš dospělý“ nebo „buď vděčný za to, co máš“ dítě uzavřou do sebe a zablokují možnost zdravého vyrovnání se s minulostí.

Zpracovala redakce eMaminy (zdroj: Rodinná síť / PaedDr. Petra Pávková)