Dětská hra je víc než zábava

Dítě si už poněkolikáté přeje hrát na ztracené zvířátko. Schová se, čeká na nalezení a pak se spokojeně přitulí. Pro dospělého stejný příběh, pro dítě příležitost znovu prožít odloučení a shledání. Třeba právě v období, kdy začíná chodit do školky.

Ve hře se odráží každodenní život: nové prostředí, narození sourozence i změny v rodině. Děti zkoušejí různé role, vracejí se k zážitkům a hledají své místo v nových situacích. Přestože je příběh vymyšlený, radost, smutek nebo strach při něm zůstávají skutečné.

Více v 1. dílu: Hra – Prožitek sebe v proudu života.

Buďme spoluhráčem, ne režisérem

Pro společné hraní nestačí být ve stejné místnosti. Důležitá je pozornost a ochota vstoupit do dětského světa. Místo připraveného scénáře dejme prostor nápadům dítěte: kým budeme, kam se vydáme a co se stane dál.

Důvěryhodný dospělý přináší oporu i ve chvílích, kdy se ve hře objevují náročné pocity. Dítě tak dostává příležitost sdílet něco, pro co zatím nenachází slova. Nemusíme z každé scénky vyvozovat závěry nebo pátrat po jejím skrytém významu. Podstatná je společná přítomnost a možnost ovlivňovat průběh hry.

Podrobněji ve 2. dílu: Ozdravení – Společně jsme silnější.

Chvíle bez úkolů a hodnocení

Kolik činností během dne směřuje k nějakému výsledku? Uklidit, uvařit, dokončit úkol. Volná hra nabízí jiný rytmus. Nemusí při ní vzniknout výrobek ani se procvičit nová dovednost. Děti potřebují také čas, kdy od nich nikdo neočekává výkon.

Odložit podobná očekávání prospívá i společným chvílím. Rodič na okamžik přestává organizovat a opravovat. Z deky se stává doupě, z obývacího pokoje les. Prostor dostává představivost, smích a radost z toho, že jsme spolu.

Více ve 3. dílu: Spojení – Živost také pro dospělé.

Kamarádi i dospělí mají své místo

S vrstevníky děti prožívají dobrodružství, domlouvají pravidla a učí se vyjednávat. Hraní s blízkým dospělým nabízí zase jinou zkušenost: jeho pozornost, oporu a bezpečí vztahu.

Není potřeba drahá hračka ani dokonale připravený program. Důležité je vyhradit čas, vytvořit bezpečné místo a přijmout pozvání ke hře. Právě obyčejné „ano“ na otázku „Půjdeš si se mnou hrát?“ otevírá prostor pro společný zážitek.

Více ve 4. dílu: Moudrost – Hra je můj život!.

Zpracovala redakce eMaminy
(zdroj: Rodinná síť / Sdílení hraním, Mgr. Martin Ledvinka)