Vzpomínám na babičku a dědu z taťkovy strany. Maminčiny rodiče jsem už totiž poznat nestihla. Z jejího vyprávění ale tuším, že i s nimi bychom si jako vnoučata dobře rozuměli – a občas se proti rodičům trochu spikli ...

Doteď si pamatuji tu sladkou vůni. Táhla se snad přes půl vesnice. Když zesílila, bylo jasno: děda peče. Hned se nám začaly sbíhat sliny na měkký piškot a čerstvý vanilkový krém. Děda věděl, že budeme ochutnávat, a vždycky měl něco navíc. Ta vůně a babiččino vyprávění patří k mým nejsilnějším vzpomínkám na prarodiče.

Troubu si děda balil i na dovolenou 

Děda byl vyhlášeným cukrářem, přestože se cukrařině nikdy nevyučil. Pečení ho bavilo natolik, že se ho nevzdal ani na dovolené. Ani v chatce v kempu. Někdo si s sebou balil plynový vařič, ešus a třeba člun. Děda troubu, formy na pečení a kila zásob.

Vždycky si našel způsob, jak nás všechny potěšit domácím koláčem, dortíkem či kynutými ovocnými knedlíky. A ta vůně samozřejmě nezůstala jen u naší chatky.

Restaurace u Nudle

Každou chvíli se někdo z kempařů nechal zlákat a přišel doslova „počichu“, aby zjistil, jestli tam náhodou není restaurace. A protože jsme byli velká parta vynalézavých vnoučat, opravdu jsme ji otevřeli. Vyrobili jsme ceduli „Restaurace u Nudle“, rozmístili na terase i před ní stoly a židle a zvali kolemjdoucí na dobroty a kávu.

Byla to spousta legrace. Na stejné místo, dokonce i do stejné chatky, jsme jezdili několik let, a tak si nás lidé vždycky pamatovali.

Babiččiny příběhy a naše karetní podvody

Babička s námi hrála na cokoliv, co jsme si vymysleli. Na obchod, na školu nebo karty. U těch musím přiznat, že jsme ji šulili. Nosila totiž brýle a my v odrazu skel viděli, jaké karty má v ruce. Myslím, že tušila, co se děje, ale nikdy nám nic neřekla a nechala nás vyhrávat.

Také nám vyprávěla zážitky ze svého dětství. Pocházela z pohraničí, kde prožila celou druhou světovou válku. Občas jsme při jejím vyprávění jen seděli s pusami otevřenými dokořán. Nebyla to lehká doba.

Hudba, zpěv a společné oslavy

Vedle pečení a povídání uměli babička s dědou skvěle rozproudit zábavu. Jako mladí připravovali pro děti z vesnice divadelní představení a veselá cirkusová vystoupení s vlastnoručně vyrobenými kulisami. Oba velmi dobře zpívali, děda navíc hrál na heligonku a buben.

Na oslavách a rodinných sešlostech jsme vždycky čekali, až začnou hrát a zpívat. Pak přišla naše chvíle -  řádili jsme, zpívali a tancovali. Bývalo pořádně veselo. Asi i díky nim jsem si oblíbila hudbu a zpěv.

Vzpomínky zůstanou

Když si dnes vybavím dětství s babičkou a dědou, vzpomenu si na bratrance a sestřenice, dědovo pečení i babiččiny karty, do kterých jsme tak trochu viděli. A také na jejich vyprávění, zpěv a hlavně na společné chvíle. Babička ani děda už tu nejsou, ale tyhle vzpomínky na bezstarostné dětství mi zůstaly.

Dnes už mám vlastní děti a těší mě, že mají podobné štěstí. I ony vyrážejí na výlety a dovolené s babičkou, dědou, bratranci a sestřenicemi. Prožívají svá dobrodružství a sbírají vlastní zážitky. Jsem zvědavá, na co budou jednou vzpomínat ony – a jestli se také dozvím o nějakém švindlování při kartách.

Autor: Dáša, redakce eMaminy