Budete adoptovat, jo? No, tak to se ještě načekáte…“, říkali nám lidi docela často, když se doslechli o našem rozhodnutí. Byl rok 2019 a nás zrovna schválili. Nejenom, že jsem povídačkám o čekání věřila – já sama jsem tu větu přijala jako nějakou mantru.

 „Jojo, jsme schválení, budeme mít miminko, ale ještě si nějakou dobu počkáme,“ říkala jsem známým a přátelům. „To bude ještě trvat.“ „Nevím, jak dlouho, ale tak jsou lidi, co čekají třeba pět let.“

Jsme poměrně mladí žadatelé. Letos v červenci mi bude třicet let, můj manžel je o rok, měsíc a týden mladší. Děti jsem si moc přála, a když mi bylo tak 25 a my se brali, řekli nám lékaři, že děti klidně mít můžeme, ale bude zapotřebí nějaká lékařská intervence. Zkusila jsem pár cyklů s léky, a když nám doporučili IVF („vy jste mladí, navíc žádný obrovský problém“), sedli jsme si s manželem doma a oba jsme si upřímně řekli, že centrum asistované reprodukce není naše cesta. Proč bych se měla trápit, proč bych si měla střílet injekce do břicha? Aby to třeba několikrát nevyšlo? Aby nás to stálo peníze, které radši investujeme do už existujícího super dítěte? Abych měla dítě, které pak bude mít po mně příšerné zuby, oči? Manžel by nešťastně dodal: „A v pětadvaceti žádné vlasy?“

Nemyslím si, že bych potřebovala „své geny“ šířit dál. Jeden člověk jako já na tomto světě bohatě stačí, říkám se smíchem. Navíc jako člověk, který studoval evoluční biologii, se nad přírodou spíše usmívám. Víte třeba, že většina sourozenců se rodí s hodně odlišnými povahami, aby se dokázali adaptovat na různá prostředí a potom si vzájemně nekonkurovali? Nebo třeba to, že sourozenci sdílí navzájem jen 50 % DNA? A ani to, že s rodiči budete sdílet 50 % DNA, neznamená v reálu nic moc, hlavně co se týče povahy a dovedností – moje máma má učiliště, ale běhala maratony a dělala gymnastiku. Já mám vysokou školu, ale do devíti let jsem si nebyla schopná zavázat tkaničky a v jedenácti jsem se přilepila sekunďákem čelem k lavici…

No, každopádně, po debatě doma jsme se rozhodli, že rozhodně adoptujeme. Oba jsme z velmi liberálních kruhů, já vyrostla prakticky v romském ghettu, můj manžel je z New Yorku. Oba jsme znali adoptované děti, dokonce jsme nějaké měli i v rodinách a mezi nejbližšími přáteli.

„A to se nebojíte?“
„Jako čeho?“
„Tak nevíte, jaká bude puberta, co z nich vyroste…“

Samozřejmě, že adoptované děti, zvláště děti z ústavní péče, to mají mnohem složitější a mají velmi, velmi těžký start, který se pojí s „problémovým“ (pro mě však zcela pochopitelným) chováním. Ale mít dítě je – a to podotýkám úplně, kdykoliv a vždycky – naprostá sázka do loterie. Nikdy nevíte, co z koho vyroste. Vaší úlohou je pouze a jen být průvodcem a pokusit se o to, aby z člověka vyrostlo to nejlepší, co je možné. Dát šanci a narovnat dětem start může být pro někoho vyloženě záchrana života.

„A etnikum?“ ptali se nás při vyplňování dotazníků. „Je nám to jedno,“ říkali jsme svorně.
„Ale to znamená i romské.“
„No samozřejmě,“ říkala jsem upřeně všem, kteří se během procesu „ujišťovali“.

Protože Romy znám, mám mezi nimi různé kontakty a máme možnost se setkávat i s romskou kulturou, věřím, že nám to v pořadníku „pomohlo“ – navíc manželův děda byl Syřan, takže se manžel směje, že je „nejtmavší běloch“.

Za půl roku nám volali. Mohli i dřív. Náš syn měl osm měsíců a právně volný byl poměrně dlouho. Celých osm měsíců strávil v kojeneckém ústavu a neuměl ani sedět. Dnes má tři a půl roku. Mluví plynně česky, anglicky, počítá, dokonce se mu daří na klávesnici napsat jednoduchá slova jako „car“ a „tram“, když si chce něco vyhledat. Má kamarády a je velmi něžný k dětem i ke zvířatům. Rád kreslí a dělá akrobatické kousky. Samozřejmě, že je úzkostný. Samozřejmě, že jej věci rychle naštvou. Ale to je všechno pochopitelné.

Po dvou veselých letech se synem jsme si řekli, že když můžeme obnovit žádost, tak proč to neudělat – stejně chceme děti dvě. Tak jsme šli na přeposouzení, které bylo úplně v pohodě. Po schválení to trvalo dva týdny. Dva týdny.

„To se načekáte“. To teda. Naštěstí jsme stihli ještě dovolenou ve Španělsku. Když jsme se vrátili, čekal na nás druhý syn. Ten byl v ústavu rok a čtvrt. Totálně psychicky i fyzicky zdecimovaný. Už na cestě do zahraniční adopce, protože u nás jej údajně „nikdo nechtěl“. Je velmi tmavý, narozený velmi brzy, a měl i různé další přidružené potíže. Nezajímalo nás to, ještě ten den jsme zůstali v kojeňáku a týden se od něj nehnuli. Naštěstí s manželem oba pracujeme z domova, takže je jedno, kde a kdy jsme. Po pár měsících doma jsem zjistila, že mu dali špatné brýle. Měl jen jednu dioptrii. Teď má brýle, ve kterých má dioptrií sedm. Najednou se naučil chodit, byl schopný se poprvé sám nakrmit a trefit se do pusy, a poznal, že s hračkami se dá dělat i něco jiného než s nimi ťukat o sebe. Po roce u nás je to veselé dítě, které začíná hovořit oběma jazyky, je velmi milý a miluje svého staršího bratra.

„A jsou to bráchové?“ To je taky otázka, co mě vždycky dopálí.
Podobně jako: „A to jsou všechny děti vaše vlastní?“

Ne, my je doma držíme v pevné izolaci a nikdy si spolu nehrají a nepřijdou spolu do kontaktu. A ne, nejsou to mé vlastní děti, já je jenom takhle každý den 24/7 hlídám. Přátelé, samozřejmě, že jsou to bráchové, i když se třeba nenarodili stejné mamince. Nejsou to biologičtí bráchové, ale jsou to bráchové. Stejně tak to nejsou mé biologické děti, ale jsou rozhodně a naprosto mé vlastní.

No, a v ten moment jsme si mysleli, že je hotovo. Konec. Máme dvě super děti a s nimi teď budeme žít, dokud nebudou velké. Jenže ono je to tak, že člověk si myslí mnohé a plánovat se může skoro  všechno, ale skoro nic pak není přesně tak, jak by si člověk představoval. A nevím, mám pocit, že Vesmír se vyloženě baví tím, jaký absurdnosti vymýšlí, aby člověk byl celý život překvapený.

Ne, neotěhotněla jsem. Ale zazvonil mi potřetí nečekaný telefon.

„Dobrý den, vašemu mladšímu synovi se narodila mladší biologická sestřička, matka teď před soudem podepsala souhlas s adopcí…“

Měla dva měsíce, zkušenost jen od pěstounky. S tím, že jsme si doma řekli, že už pak snad radši rovnou okamžitě zavřeme žádost a vyhodíme radši telefony někam do koše (smích), jsme řekli, že ji chceme domů.

No, a je s námi. Za tři roky tři děti. Všechny jsou od sebe zhruba o rok a půl. Ne, nevím, jak to teď zvládám, říkám se smíchem. Ale zvládám. Kde je vůle, tam je cesta. Navíc malá je tak hodná. Myslela jsem si, jestli s ní není něco špatně, že jen tak leží a odpočívá a usmívá se, zvlášť, když její bratr je ďábel (ale viz ta sourozenecká teorie výše!), a máma se mi hrozně smála, že já taky byla takhle hodné dítě. Ona je prostě pořád v klidu. Jako kdyby to taky někdo věděl, že po těch dvou nejlepších bláznech už by mi s třetím takovým praskly ušní bubínky.

Ale jsem vděčná. Strašně moc. A řeknu jednu věc – každé mé dítě je naprosto odlišné. Neexistuje nic jako „romská povaha“. Jedno dítě by spalo furt, jedno vůbec. Jedno lítá jak čamrda, druhé je klidné. Další se chce s každým kámošit, jiné zase je radši samo a hraje si s mámou, kámoše posílá po půlhodině domů. Spíš bych řekla, že jestli, tak jsou všechny mé děti neobyčejně citlivé a až překvapivě učenlivé.

A já se jen těším, až budou zase větší, co vše je budu moci naučit. Jsem strašně ráda, že je mám. Všechny tři až do poslední tečky.

Převzato z blogu organizace Návrat.

Zdroj: Rodinnasit.cz