Paní Pirnerová, co pro Vás osobně a pro celou organizaci Pomocné tlapky toto jubileum znamená?

Pro mě osobně je čtvrt století obrovským mezníkem a silným potvrzením toho, že naše práce má smysl. Když se ohlédnu zpátky, vidím tři stovky vycvičených psů a příběhů lidí, kterým jsme vstoupili do života a pomohli jim k větší samostatnosti a svobodě. Pro naši organizaci je to také příležitost poděkovat všem, kdo nás podporovali a podporují. Je to zároveň závazek, že budeme i nadále držet vysokou úroveň a kvalitu, na kterou se naši klienti mohou spolehnout.

Co bylo tou hlavní motivací, která vedla k založení Pomocných tlapek, a s jakými výzvami jste se potýkali?

Motivací bylo jasné vědomí, že v České republice tehdy chyběl program výcviku asistenčních psů. V té době  byli v ČR známí pouze psi vodící, které cvičil můj kamarád a kolega Jirka Tomášů. Já se tehdy věnovala předvýchově štěňat. V té době nás kontaktovala  maminka  chlapce na vozíku, který viděl pořad na satelitu o asistenčních psech a zatoužil po něm. A nebyli jediný. Tak jsme spolu s třetí zakladatelkou, paní Michaelou Freeman, před 25 roky připravili pilotní projekt. Rok na to, 6. 2. 2001 jsme oficiálně založili Pomocné tlapky o.p.s.

Na začátku nebylo největší výzvou jen získat finance, ale také přesvědčit veřejnost a instituce, že pes může být plnohodnotnou kompenzační pomůckou. Nebylo to jednoduché, ale postupně, díky konkrétním úspěšným příběhům našich klientů, se nám podařilo bariéry bourat a ukázat, že asistenční pes opravdu mění život.

Jednou z největších výzev té doby bylo prosazení vstupu našich psů do obchodů, ke kadeřníkovi, do divadla … Přitom ale nebyl problém, aby pes doprovázel dítě do školy, což nyní, kdy máme legislativně zakotvená přístupová práva téměř všude, problém je.

Je zajímavé, jak se vnímání asistenčních psů v čase mění. Co se ale nemění, je složitost a preciznost jejich přípravy. Můžete nám popsat, jak probíhá individuální výcvik psů na míru, od štěněte až po předání klientovi?

Naše práce začíná pečlivým výběrem štěněte, které tráví první měsíce v dobrovolnické rodině, která ho dle našich instrukcí pod vedením koordinátorky předvýchovy a trenérů připravuje na budoucí poslání. Cílem je, aby poznalo běžný psí život, umělo chodit na vodítku, zvládalo hygienu, zůstalo na určeném místě, umělo cestovat, zvládlo návštěvu obchodního centra, ale také vydrželo pár hodin samo. Nejdůležitější  je pak  podpořit  a rozvinout jeho vrozenou vlastnost aportovat (cvičíme pouze retrievery, tak to mají v sobě, ale ne každý umí tuhle vlastnost rozvinout).

Poté přichází odborný výcvik, kdy pes získává konkrétní dovednosti podle potřeb budoucího klienta – může to být otevírání dveří, podávání předmětů, pomoc s oblékáním, intervence při panické atace či přivolání pomoci. Nejzásadnější fáze nastává ve chvíli, kdy se pes setká se svým člověkem – tehdy se buduje vztah, důvěra a vzájemné porozumění, bez kterých by se z něj nikdy nestal skutečný pomocník na míru. Každý pes je cvičený na míru konkrétnímu člověku, každý pes je originálem.

Kolik pejsků jste už vycvičili?

Za těch 25 let se nám podařilo vycvičit tři sta asistenčních psů. Každý z nich má svůj vlastní příběh a představuje obrovskou změnu pro konkrétního člověka, rodinu i jejich každodenní život.

A když jsme u těch příběhů, můžete se s námi o nějaký podělit?

Jedním z příběhů, na které nikdy nezapomenu, je mladý muž na vozíku, který díky svému asistenčnímu psovi dokáže bydlet sám a zvládá běžné činnosti bez cizí pomoci. Pes mu podával věci, otevíral dveře nebo pomáhal při oblékání, což pro něj znamenalo obrovský krok k nezávislosti a většímu sebevědomí.

Silný je také příběh rodiny s chlapcem s autismem, kde asistenční pes dokázal snížit napětí i stres v každodenních situacích, pomohl dítěti lépe zvládat školní prostředí a umožnil rodině společně cestovat, což bylo dříve téměř nemožné.

Máme i klientku, která trpí posttraumatickým stresem. Její pes ji dokáže včas uklidnit při záchvatech paniky, nebo ji bezpečně odvést z prostředí, kde se necítí dobře – díky němu se znovu odvážila vycházet mezi lidi.

A velkou oporu představuje i pes pro ženu s roztroušenou sklerózou, který jí pomáhá nejen fyzicky, třeba přitažením vozíku, vyhledání mobilu, otevře dveře, vyndá prádlo z pračky a podá vše, co  ji upadne. Ale i emoční podpora je  významná, protože jí dává jistotu, že na své nemoci není sama.

Tyto příběhy jsou neuvěřitelně silné a potvrzují, že vaše práce má obrovský smysl. Je zřejmé, že každý vycvičený pes představuje neocenitelnou pomoc. Aby ale bylo možné pomáhat dalším lidem, je potřeba zajistit stabilní zázemí. Jaká je to s financováním a udržitelností organizace?

Protože fungujeme zcela bez státní podpory, museli jsme se od začátku naučit spoléhat na dary jednotlivců, firemní partnerství, benefiční akce a také na  veřejnou sbírka formou DMS, do kasiček, nebo na vlastní výdělečnou činnost - provozování e-shopu či přednáškovou činnost. Prezentujeme se na různých akcích např. na festivalech Hrady.cz, Cibulových trzích, Jarmarku v Jílovém, pořádáme benefiční taneční zábavy a další akce.

Není to vždy jednoduché, ale díky důvěře našich dárců a partnerů můžeme dlouhodobě udržovat kvalitu výcviku, což je pro nás klíčové. Velmi si vážíme každého, kdo nám pomáhá, protože bez jejich podpory by Pomocné tlapky o.p.s. nemohly fungovat.

Zmiňujete důvěru dárců a partnerů, ale klíčovou podporu poskytují i lidé, kteří se do projektu zapojují jinak než finančně. Víme, že s výchovou štěňat pomáhají dobrovolníci. Jakou roli hrají a jak probíhá socializace štěňat?

Dobrovolníci jsou naprosto nepostradatelnou součástí našeho týmu, protože právě oni dávají štěňatům první zkušenosti s okolním světem. Učí je základní poslušnosti, ale hlavně je provádějí různými situacemi – od městského ruchu přes cestování až po setkání s lidmi všeho věku.

Pro adoptivní rodiny  je to nesmírně obohacující zkušenost, protože sledují, jak se ze štěněte stává sebevědomý a vyrovnaný pes. Ano, loučení je těžké, ale vědomí, že pes jednou změní něčí život, přináší obrovskou radost a smysl. Při předání mladého psa do rodiny trenéra má  adoptivní rodič  zpětnou vazbu a především při slavnostní promoci asistenčních týmů se mají možnost opět setkat se svým svěřencem, po boku jeho nového páníčka. Samozřejmě vítáme každého, kdo se do projektu přidá.

Musí být úžasné sledovat, jak se ze štěněte stává sebevědomý pomocník připravený na život v našem světě. Ten ale bohužel není vždy ideální a plný pochopení. Na jaké předsudky narážíte a jak se snažíte o osvětu veřejnosti?

I dnes se bohužel setkáváme s tím, že lidé nerozlišují mezi asistenčním a „běžným“ psem. Občas se stane, že nedostatečně proškolený personál nákupního střediska odmítne pustit  asistenčního psa do prodejny. Jedná se o výjimečnou situaci ze strany pochybení jednotlivce. Největší problémy trenérům a především našim klientům způsobují bezohlední lidé, kteří obtěžují  psy při práci, mlaskají na ně, sahají, nebo je chtějí krmit. Také je hodně nepříjemné a nebezpečné obtěžování psa jiným volně pobíhajícím psem či psem na uvolněném flexi vodítku.

Proto je pro nás velmi důležité neustále vše vysvětlovat, pořádat besedy, komunikovat v médiích a na sociálních sítích. Osvěta je jednou z našich priorit, protože chceme, aby lidé chápali, že asistenční pes je stejně důležitá pomůcka jako vozík či naslouchátko.

Osvěta zdá se být nikdy nekončícím procesem. Navzdory tomu se Vám daří organizaci neustále rozvíjet a posouvat vpřed. S jakou vizí a s jakými plány jdete do dalších let?

Naší vizí je i nadále udržovat kvalitu a individuální přístup k výcviku, ale také posilovat povědomí veřejnosti, aby asistenční pes byl vnímán přirozeně a s respektem. Do budoucna bychom rádi ještě více posílili finanční stabilitu, abychom mohli vychovávat psy na špičkové úrovni a i nadále pomáhat lidem, kteří to potřebují.

Za každým velkým cílem se skrývá obrovské množství práce. Co Vás osobně žene kupředu a jaký odkaz byste chtěla zanechat?

Nejsilnější motivací je pro mě radost našich klientů, když vidím, že díky psovi dokáží věci, které byly dříve nemyslitelné. Každý úsměv, každá drobná změna v jejich každodenním životě je pro mě potvrzením, že naše práce má obrovský smysl. Chtěla bych, aby odkazem Pomocných tlapek byla důvěra ve schopnosti lidí s postižením. Aby asistenční pes byl symbolem svobody, nezávislosti a lidské důstojnosti.

Na konci každého příběhu je pes, který do života přináší naději, svobodu a radost. Věříme, že s podporou dárců, partnerů a dobrovolníků bude takových příběhů přibývat. Děkujeme Vám za milý rozhovor, paní Pirnerová, a za to, co děláte. A děkujeme za každou pomocnou tlapku, ať už lidskou, nebo psí.

Rozhovor vznikl ve spolupráci redakce eMaminy a Hana Pirnerová (Pomocné tlapky)        

Pokud byste chtěli podpořit činnost Pomocných tlapek, lze tak učinit několika způsoby. Můžete:

• nakoupit v e-shopu

• přidat se k týmu

• pomoci s propagací a osvětou

• přispět na účet Pomocných tlapek č. 78-3611440287/0100  

Pro více informací kontaktujte Pomocné tlapky o. p. s. na telefonu +420 724 279 599 nebo mailu info@pomocnetlapky.cz.