Žít v Českých Budějovicích, studovat sociální práci a zároveň se věnovat dobrovolnictví je pro Michaelu už několik let přirozená součást života. Dobrovolnictví pro ni nebylo jednorázovou zkušeností, ale postupnou cestou, která ji formovala profesně i lidsky.

Když pomoc druhým začne dávat smysl

S dobrovolnictvím se setkala díky mentoringovému programu Pět P. Postupně se stala blízkým člověkem malé holčičce, která přesně tohle potřebovala. Chodily spolu na procházky, hrály deskové hry nebo si jen povídaly. Setkávání byla zpočátku plánovaná na dvě až tři hodiny týdně, ale rychle se ukázalo, že nejde jen o čas, nýbrž o vztah.

Jak skloubit studium, dobrovolnictví a vlastní hranice

Postupně se Michaela zapojila i do koordinace dobrovolníků a chodu dobrovolnických programů v organizaci Temperi, o.p.s., kde dnes působí už téměř čtyři roky. Přestože studuje náročný obor a dobrovolnictví vyžaduje čas i energii, nikdy nepřemýšlela o tom, že by jednou skončila. Dobrovolnictví se naopak pro ni stalo přirozenou a důležitou součástí života.

Dobrovolnické aktivity zvládá skloubit se studiem i osobním životem. Klíčem je podle ní domluva a stanovení priorit. Jak sama říká: “Když člověk chce být součástí něco smysluplného, tak si čas najde.”

Cenné zkušenosti, které formují budoucí profesní směřování

Díky dobrovolnictví měla Michaela možnost pracovat s dětmi s ADHD, autismem nebo s dětmi, které se potýkají se sebepoškozováním a dalšími obtížemi. Naučila se lépe reagovat v náročných situacích, být trpělivější, komunikativnější a lépe si uvědomovat své vlastní hranice. Michaela říká, že je na sebe hrdá. Našla v sobě odvahu vystoupit z komfortní zóny a přihlásit se na výcvik dobrovolníků. Bez tohoto kroku by tam, kde je dnes, vůbec nebyla.

Zdroj: Národní asociace dobrovolnictví