Jak poznat, že péče začíná být nad vaše síly? Kdy je správný čas požádat o pomoc? A proč není selháním přiznat, že na všechno člověk sám nestačí? O tom jsme si povídali s Mgr. Monikou Vrňákovou, sociální pracovnicí, garantkou rozvoje sociálních služeb v Ústavu sociálních služeb v Praze 4 a spoluzakladatelkou projektu Odlehči péči. Ve své praxi dlouhodobě provází rodiny, které pečují o své rodiče. Dobře ví, s čím se potýkají, co je nejvíce vyčerpává a proč je někdy největší pomocí právě to, že si člověk dovolí říct: Už na to nejsem sám.

Hodně pracujete s rodinami pečujícími o své rodiče. Co dnes prožívají nejčastěji?

V současné době se ve své praxi nejčastěji setkávám s lidmi z takzvané sendvičové generace.  Na jedné straně mají rodiče, o které se musí již starat a na druhé straně mají děti, o které se musí ještě starat. A to je velmi náročná situace, která se dlouhodobě nedá zvládnout, pokud všechno zůstane na jednom člověku.

Co je na péči o rodiče psychicky nejtěžší?

Když Vás rodič přestane poznávat. Přijmout, že jejich chování nejsou naschvály, ale důsledek nemoci a že musíme přijmout jejich vnímaní reality, nevyvracet, ale přijmout to, je velmi těžké.

Proč mají pečující lidé tak často pocit viny?

Pocit viny u pečujících často nastupuje ve chvíli, kdy dojdou do bodu, že už ani za pomoci terénních služeb a rodiny nejsou schopni zajistit péči doma a musí začít uvažovat o pobytovém zařízení. Právě tehdy mají pocit, že péči nezvládli, a zároveň řeší obavy z toho, že je okolí odsoudí, protože rodiče raději umístili do zařízení, než aby se o ně starali doma. Přitom pocit viny není na místě. Jsou situace, kdy už péče v domácím prostředí jednoduše není možná a pobytové zařízení je tím nejlepším a nejbezpečnějším řešením pro všechny zúčastněné.

Kdy už je péče o rodiče nad vaše síly

Jak poznat, že už člověk přestal pečovat zdravě a začíná sám kolabovat?

Když je člověk dlouhodobě vyčerpaný, podrážděný, nic nestíhá a na nic se netěší. Přestává dobře spát, nemá radost z věcí, které ho dříve těšily, zanedbává své vlastní zdraví, přestává se vídat s přáteli a často už nemá energii ani pro svou vlastní rodinu. Má pocit, že už prostě nemůže dál. To jsou signály, které bychom neměli přehlížet. V takové chvíli je důležité nebát se požádat o pomoc dřív, než dojde k úplnému vyčerpání nebo vyhoření.

Jaké následky může mít dlouhodobé přetížení pečujícího?

Pečující často jedou měsíce nebo i roky na dluh. Nemyslím finanční, ale fyzický a psychický. A jednou už tělo jednoduše řekne dost. Dochází k celkovému vyčerpání a vyhoření. To má dopad nejen na samotného pečujícího, který pak mnohdy potřebuje delší rekonvalescenci nebo i pomoc terapeuta, ale i na jeho rodinu. Může dojít k rozpadu vztahů, odchodu ze zaměstnání nebo k tomu, že péči už jednoduše nezvládá. A vyhořelý pečující už nemůže dobře pečovat ani o svého blízkého, čímž se zvyšuje i riziko pro samotného opečovávaného.

Jak financovat péči o rodiče

Jak často jsou hlavním problémem finance?

Finance hrají velkou roli u dlouhodobé péče, kdy jeden člen rodiny odejde ze zaměstnání a naplno se věnuje péči o svého blízkého. Pro rodinu to může být velmi finančně náročné. Sice existují příspěvky na péči nebo ošetřovné, ale ty často nepokryjí všechny náklady nebo jsou poskytovány jen po určitou dobu. Dlouhodobě to může vést až k finančním problémům celé rodiny. I z tohoto důvodu si někteří nemohou dovolit využít terénní sociální služby a veškerá péče zůstává na jedné pečující osobě. Ta se pak snadno dostává na hranici vyčerpání a může dojít až k vyhoření.

Stává se, že děti by rodičům rády zajistily lepší péči, ale jednoduše si ji nemohou dovolit?

Ano, i s tím se setkáváme. Mnoho lidí má pocit, že musí všechno zvládnout sami. Samotné děti už přitom mohou být v důchodu a nemají finance nazbyt. Nebo jde, jak jsem už zmiňovala, o takzvanou sendvičovou generaci. Mají malé děti, hypotéku a do toho je potřeba zajistit péči o rodiče. V takové situaci už jednoduše nezbývají finance na to, aby rodičům zajistili větší rozsah péče, i když by si to přáli.

Viděla jste rodiny, které kvůli péči odložily vlastní život, práci nebo vztahy?

V naší praxi se s takovými rodinami setkáváme velmi často. Nejčastěji to bývají dcery, ale setkala jsem se i se syny, kteří se snažili zvládnout všechno sami. Starali se o své děti, chodili do práce a po večerech pečovali o maminku nebo tatínka. Kvůli péči mnozí odešli ze zaměstnání, vzdali se svých koníčků, přestali jezdit na dovolenou a někdy se pod tím tlakem rozpadly i partnerské vztahy. Péče o blízkého je krásná, ale pokud na ni člověk zůstane sám, může ho úplně pohltit. A nakonec se často stane, že pomoc potřebuje právě ten, kdo celou dobu pečoval.

Kdy začít řešit budoucí péči o rodiče

Co podle vás rodiny začnou řešit příliš pozdě?

Podle mě rodiny často začnou pozdě mluvit o věcech, které je stejně jednou čekají. Dokud jsou rodiče soběstační a všichni jsou v pořádku, většinou mají pocit, že není co řešit. Přitom právě tehdy je nejlepší čas si v klidu sednout a probrat možnosti, až jednou potřeba péče nastane. Říct si, co si rodiče přejí, jaké jsou možnosti rodiny a kde jsou jejich hranice, co je dlouhodobě udržitelné a co už ne. A nemyslím tím jen péči, ale i přání pro závěr života. Nebo i praktičtější věci, kde mají důležité dokumenty nebo jaké mají závazky. Když se to začne řešit až ve chvíli, kdy přijde krize, bývá na všechno mnohem méně času, je toho najednou příliš a často už se nemáte koho zeptat.

Existuje nějaký okamžik, kdy by si děti měly říct: „Takhle už to dál nejde, musíme hledat jiné řešení.“?

To je velmi individuální. Každý z nás má své možnosti, své hranice a každý zvládne jinou míru péče. Jsou lidé, kteří vydrží více a mají pro to podmínky i povahu, jiní zvládnou méně. A ani jedno není špatně. Důležité je umět si včas přiznat, kde je moje hranice, a nebát se požádat o pomoc. To není selhání. Naopak je to zodpovědný krok vůči sobě i vůči člověku, o kterého pečuji. Protože když člověk jde dlouhodobě přes své hranice, málokdy to dopadne dobře.

Jaké možnosti pomoci podle vás rodiny často vůbec neznají?

Pokud se člověk v této oblasti neorientuje, často ani neví, jaké služby a možnosti pomoci existují. Mnozí neznají pobytové odlehčovací služby, nebo rozdíl mezi domovem pro seniory a domovem se zvláštním režimem, finanční příspěvky nebo organizace, které podporují neformální pečující a mohou je provázet celým obdobím péče. Nejde jen o praktickou pomoc, ale i o poradenství nebo psychickou podporu. Často také nevědí o moderních asistivních technologiích, které mohou péči výrazně usnadnit. Ať už jsou to SOS tlačítka, detektory pádu, senzory pohybu nebo chytré aplikace propojené s rodinou a tísňovou péčí. Nebála bych se využít ani terapeutickou pomoc. Největší chyba je čekat, až bude úplně zle. Čím dříve rodina začne pomoc využívat, tím větší je šance, že péči zvládne bez úplného vyčerpání.

Co nás učí pečující rodiny o vztazích, stáří a důstojném životě

Na jaký příběh pečující rodiny nikdy nezapomenete?

Každá rodina, kterou jsem měla možnost během péče poznat, ve mně něco zanechala. Každý příběh byl něčím výjimečný. Jeden si, ale vybavuji dodnes, protože byl úplně jiný, než bychom čekali.

Měla jsem v péči pána ve vysokém věku, který pravidelně chodil do naší jídelny pro seniory na obědy. Jednoho dne za mnou přišel, že obědy ruší, protože se stěhuje do domova pro seniory. Překvapilo mě to, protože doma fungoval dobře a byl poměrně soběstačný. Zeptala jsem se ho, proč se rozhodl odejít. A on mi s úsměvem odpověděl: „Já bych to doma ještě zvládl, ale můj syn už hůř než já. Tak jdeme spolu.“

Ten příběh mi zůstal v hlavě dodnes. Připomněl mi, že péče v rodině nemusí jít jen jedním směrem. Někdy pečují děti o rodiče, jindy rodiče o své dospělé děti. A právě to ukazuje, že péče je především o vztazích a vzájemné blízkosti.

Co si lidé o péči o rodiče nejčastěji představují špatně?

Naše zkušenost ukazuje, že mají často z péče velký strach. Představují si, že je to jen samá dřina, vyčerpání a že už v ní nemůže být nic hezkého nebo veselého. Ano, péče je velmi náročná a jsou období, která jsou opravdu těžká. Ale jsou v ní i krásné chvíle, blízkost, společně strávený čas a pocit, že můžete svému blízkému vrátit péči, kterou vám kdysi dával on.

Kdybyste mohla dát jedinou radu lidem mezi čtyřiceti a šedesáti lety, jejichž rodiče zatím pomoc nepotřebují, jaká by byla?

Na chvilku se zastavte a udělejte si čas na své rodiče. Vyslechněte si jejich životní příběh a zaznamenejte si ho. Dnes už existují různé možnosti, jak to jednoduše udělat. Nejde jen o krásnou vzpomínku na vaše rodiče nebo blízké. Mnohdy vám právě jejich životní příběh pomůže lépe pochopit jejich přání, hodnoty i to, jak k nim jednou přistupovat v péči, například když se vlivem onemocnění demence začnou ztrácet. A někdy vám může pomoci pochopit i věci, které se v rodině děly, urovnat vztahy nebo si k sobě znovu najít cestu.

Dokud je na to čas, otevřela bych i témata, kterým se rodiny často vyhýbají. Jakou si rodiče představují péči, jaká jsou jejich přání pro závěr života a co by si jednou přáli. Zároveň si řekněte i ty praktické věci. Lékaři, jaké užívají léky, kde mají důležité dokumenty, smlouvy nebo závazky. Vykomunikujte si vzájemná očekávání, možnosti i hranice péče.

A ještě jednu radu bych přidala. Rozhlédněte se dopředu, jaké služby máte ve svém okolí. Zjistěte, jaké jsou dostupné sociální nebo komerční služby, kam se můžete obrátit pro radu a jestli ve vašem okolí funguje poradna pro neformální pečující. Když víte, kam se obrátit, až pomoc jednou budete

Z rozhovoru s Monikou Vrňákovou vyplývá jedna důležitá věc. Péče o rodiče nezačíná ve chvíli, kdy přestanou chodit nebo potřebují každodenní pomoc. Začíná mnohem dříve – otevřeným rozhovorem, plánováním a ochotou hledat řešení včas. Mnoho rodin dnes pečuje s obrovským nasazením, ale často zbytečně na úkor vlastního zdraví, vztahů i financí. Přitom existují možnosti, které mohou ulevit celé rodině a zároveň umožnit seniorům zůstat co nejdéle doma. Právě tomu se věnuje projekt Zlaté Stáří – pomáhá seniorům i jejich dětem najít bezpečné řešení, jak financovat kvalitní péči, zachovat důstojnost a využít hodnotu vlastní nemovitosti ve prospěch života, ne až dědictví.

Autor: Tomáš Erben, Zlaté Stáří